Zázračné děti

Děti jsou zázraky přírody. Je fascinující, co všechno se dokážou naučit v prvních pár měsících života.. Takhle – samotný zrození je hustý. Nechápu, jak může z nějakých buněk vyrůst malý člověk. A žije u vás v břiše? Vlastně je to dost děsivý. Ke konci je to regulérní dítě a prostě tam jentak je. Alien. (Vidíte ho na tý fotce taky, že jo?!)

Ale mimo to? Lidský mládě je po narození dost nepoužitelný. Odepsaný. Totálně závislý na vás. Kdy je dítě schopný se samo najíst, tak v půl roce? Co plácáš, vždyť se umí přisát. Hm, tak to je pecka! Mláďata koní první den stojí na vlastních nohách! Nicméně je to prý nejdál, jak může – vývoj dítěte a jeho mozku. Mozek – chápej – HLAVA, je na konci těhotenství maximálně tak velkej, abychom mohly porodit. Oukej – beru zpět. Opravdu jsou to zázraky!

Dětskej mozek se vyvíjí ještě po dvacítce. Takže se asi nemám divit, že naše 4letá pořád jí jako opočlověk. Filipa toho moc nerozhází, ale jestli se mu u něčeho zastavuje srdce, tak právě u jídla. Zrnka rýže na zemi, kusy masa ve vlasech, jogurt jako vodovka, prst jako štětec. Tonda rád pije ze skleničky, ale touhle licí estrádou asi moc žízeň nezažene.

Znáte to rčení děti jsou jako palačinky – první se nikdy nepovede? Mně se někdy chytá i ta druhá.. Ba ne! Máme samozřejmě objektivně geniální děti!

Rozinka umí zpívat, drží melodii a pamatuje si písničky – hudební nadání.

Rychle běhá, dělá stojku, skáče z výšky – pohybové nadání.

Maluje postavičky se všemi náležitostmi a přesně vystřihuje – umělecké nadání.

Vymýšlí scénáře a ztvárňuje vícero postav a emocí najednou – herecké nadání.

Jaký kroužek vybrat.. Jen u toho všeho chce publikum. A přesnou reakci. Jinak na nás řve. A občas nás i kopne..

Tonda se ve 3 měsících otáčel, v 6 začal lézt a v 10 chodit. Čuchám pohybové nadání. Ale on je jím úplně posedlý! Když přišel na to, jak se otáčet, dělal to pořád a všude. Ve vteřině, kdy jsem ho položila, byl na břiše. A jakou vyvinul sílu, když jsem ho chtěla otočit zpět. Porodila jsem si vražedný komando. Otáčel se i ze spaní. Nevěděl, jak zpět a řval.

Takhle se nedá žít, chci se vyspat!

Posteskla jsem si tehdy. A tak Filip ušil takové udělátko. Speciální pyžámko. No co to budu dlouze popisovat – zkrátka jsme ho na noc přivazovali ke šprušlím postýlky. Žádná kazajka! Mohl normálně hýbat končetinama. Jen se neotočil na břicho, no. A ty bláho – zabralo to. Spal jako dudek celou noc. Bohužel nám morálka víc než pár týdnů v tomhle režimu nedovolila. V čem se mu asi v dospělosti projeví trauma z nemožnosti volného nočního pohybu v kojeneckém věku.. Ale to ticho stálo za to!