Půjklába venoušek

Na základce jsme si psali dopisy tajnou řečí.

Půjkřa dekřa mekřa odkřa pokřa lekřa dnekřa kkřa vámkřa? Zakřa kroužkřa kujkřa: anokřa X nekřa.

Neprolomitelná šifra! Za každou slabiku dáte jinou univerzální slabiku. Tuhle jsem to někomu vysvětlovala a z „Půjdeme ven“ se stalo Půjklába venoušek? Nazvali jsme to řeč Klába. Žeklába neklába víklába teklába oklába čemklába toklába taklába dyklába saklába kraklába mluklába vímklába?

Takhle nechápavě se dost často tváříme doma! Dětem do určitýho věku (řekne mi někdo, kdy to skončí?!) asi chybí logika nebo co.

Odpovídat logicky nefunguje:

• F: „Čisti si zuby.“
• R: „Já chci mámu.“
• F: „Vždyť ji máš!“
• Řev..

Odpovídat nelogicky taky ne:

• R: „Koláč!“
• F: „Cože?“
• R: „Koláč!“
• F: „Co to znamená? Proč to říkáš?“
• R: „Prostě koláč!“
• F: „Zelí.“
• R: „Cože, tati?“
• F: „No mám ho rád.“
• R: „Myslíš tohle?“ (Ukazuje na cokoliv v dosahu..)

My jsme mistři ironie. Přijde den, kdy nám pinknou zpět? Jako malý ji nechápou, starším připadáme trapní. Nebo se pletu..? Tuhle večer taková klasika:

• Já: „Tak se pojď mejt. Pak zuby a spát.“
• R: „Ne!“
• Já: „Jakto? Už je pozdě. Pojď.“
• R: „Já si chci ještě hrát!“
• Já: „Nebudeme si hrát, hráli jsme si do teď. Teď je čas jít se mejt.“
• R: „NEEEE! Nepůjdu. Když chceš, abych se šla mejt, tak si roztrhám všechny trička!“ (slušnej twist)

A tak dál dalších 15 minut pinkáme „výhrůžky a pokyny“, než ji celou flekatou od brečení ukládám do postele. Já zůstala celou dobu v pohodě. Ona už se taky uklidňuje. Teď je čas tu situaci shrnout. Říct něco výchovnýho a zároveň hezkýho.

„Rozi, mám tě ráda. Mám tě ráda pořád, ať děláš cokoliv. I když takhle strašně křičíš. Ale nelíbí se mi to.“

Kouká jako by chtěla něco říct.

„Chceš mi taky něco říct?“ (Čekám něco jako: „Taky tě mám ráda, mami. Promiň, že jsem tak křičela.“)

Přemýšlí.. „Mami, víš, že my s Alskou máme doma robota na kolečkách?“

Dětskej mozek. Ten je hoden zkoumání!

Alska je Rozinky kamarádka. Jak přišla na to jméno? Nemám tušení! Ale pojmenovala tak i naši slepici. Chodívá na cvičení. Někdy zajde i do školky. Doma kreslí fixou po stole a nabádá Rozinku, aby po obědě nešla spát. Nevíme, jak vypadá, ale ona o nás ví evidentně všechno.

Rozinka tak před rokem často zmiňovala „Polbalt“. Potřebovala ho. Filipovi to nedalo spát.

• „Rozi, byl dneska ve školce Polbalt?“ Smích. „Nee, tati.“
• „Dáš si k večeři Polbalt?“ Smích. „Nee, tati.“
• „Nesmíme zapomenout na Polbalt.“ Smích.

Když se jí zeptáme dnes, směje se. Neví, co říkáme a myslí, že si děláme srandu. Na to nejde vyzrát!

Večer se bojí sama s bráchou v pokoji. Chce tam někoho dospělého, kdo jí ochrání před duchem.

• Já: „Rozi, ten duch je teď tady?“
• R: „Jo, jde sem. Teď stojí za tebou.“
• Já: „Aha.. (WTF!) Ale já ho nevidím. Tak se ho zeptej, co chce.“
• R: „Já se ho bojím. Tak se ho zeptej ty.“

Je to kec? Kdy má rodič zpozornit a pozvat vymítače nebo volat na psychiatrii? Ale co když fakt existuje Alska, duchové a Rozinka opravdu hledala Polbalt. Pravda nebo fikce?

Možná pravda na těchto věcech je ta, že je hezký (no a někdy děsivý!) si hrát. Taky jste jako děti věřili, že mluvíte anglicky, ne?

Yes. Hello. Aj ču tej du. No, flejk. Thank you. Šonku pádej. Finko lako šérá. Has tu páro?

A na Ježíška si hrajeme do teď!