Manželi, trp!

Jsem bezmezně ráda, že mám manžela. Je k dispozici a pomáhá mi. Celkem pravidelně vaří – dvě tři večeře týdně jsou na něm. Jednou týdně pravidelně hlídá, když mám cvičení. Občas vyzvedne Rozinku ze školky. Někdy vezme děti ven. Obě najednou! A tuhle mi dokonce koupil lístek do kina a řekl: „Běž!“ Ale.. Pořád to není dost! Mám pocit, že s námi není dostatečně. Že mě dostatečně neocení a nikdy pořádně nepochopí, jak se vlastně cítím.

Závidím mu. Může z role otce pravidelně vystupovat. Jednak chodí do práce – dobře, tam možná nese tíhu hlavy rodiny a řeší, že musí vydělat, ale pak má své zájmy. Je to ochotník. Pravidelně zkouší. Jednou dvakrát týdně. A je pryč vždycky minimálně tři hodiny! No a to nemluvím o tom, že chodívá s kamarádem do hospody. Abych byla fér, tak tohle zase tak často nedělá. Ale stejně! Navíc odchází vždycky v tu nejhorší chvíli. Zcela objektivně samozřejmě. Jedno dítě brečí, druhý řve, jedno v náručí, druhý se mi sápe na kalhoty. A já bych chtěla, aby řekl:

Víš, co? Já nikam nejdu. Přece tě v tom samotnou nenechám.

Jo, slyším, jak to zní. No a co! Chtěla bych, aby se vzdal svýho volna pro nás. Tak holt následujících pár let nebude nikam chodit. Ale kdyby se role otočily, děti mu řvali do uší a já se chystala ke kadeřnici, rozhodně bych to nezrušila! „Já si to přece zasloužím. Jsem s nima furt!„

Někdy ho nenávidím a přála bych mu, aby zažíval to, co já. Aby se měl stejně na hovno jako já. Už to i padlo, že bych šla do práce a on byl doma. Ale došla mi jedna věc. I kdyby byl doma a zažíval přesně ty stejné situace jako já do teď, nebude to stejný. Nebude je řešit stejně. Nebude se cítit stejně. Nerozhodí ho stejný věci a možná žádný. Chlapi jsou prostě jiní. Nejspíš by to zvládal všechno mnohem lépe. Když o tom teď tak přemýšlím, to je možná jeden z důvodů, proč to nechci udělat. Že by se ukázalo, že jsem neschopná, vadná, nebo zkrátka hysterka, co to všechno přeháněla. Taky mě děsí, že bych začala pracovat a měla vysněný čas pro sebe a zůstala stejně nervní a nasraná.

Na výměně rolí mě láká to, že by si děti víc zvykly na tatínka a pak by ho vyžadovaly tak, jak teď vyžadují mě. Pořád na vše. Ale co když ne? Co když bych byla 8 hodin v práci, přišla domů a oni na mě spustily svoje všechny do teď potlačovaný emoce. Protože přece jen, táta asi není dobrovolně maják v bouři. Chtě nechtě působí víc autoritativně nebo co a tak by vlastně měly pohodový den bez výkyvů a všechno by to večer vylily na mě. Leda chodit domů, až když spí a odcházet, když ještě spí. Tak to se rovnou můžu odstěhovat. Dnes už chápu příběhy žen, které nechaly děti napospas otci a odjely se najít někam k moři.

A stejně tak, jak bych i přes to, že jsem táta a pracuju, hojila večer mámovsky emoce, tak bych musela i poklidit byt. Nechápejte mě špatně. U nás bych rozhodně nedoporučovala jíst z podlahy (i když pes i děti to dělají..) Když se Rozinka začala plazit, všechno oblečení bylo vždycky večer zepředu úplně černý! Tonda začal rovnou lézt, tak má černý jen kolena a nárty. Ale mám ráda povrchový pořádek a všechny věci mají své místo. Hračky jsou večer ve svých poličkách, skříňkách a koších, deky jsou složené, polštářky srovnané, židle u stolu zasunuté. Závěsy jsou zahrnuté rovně, nemají ohnutý roh přes nábytek a mají pravidelné volány. Dětské oblečení z toho dne je buď ve špíně, nebo složené na místě k tomu určeném. Ručníky visí na topení v koupelně, pasta je zavřená. Když to tak není, mám pocit neuklizeného bytu. Chuchvalce prachu létající bytem při průvanu mě nerozhodí, ale vykrámované pastelky a fixy by mi nedaly spát. Na tohle všechno by Filip určitě nemyslel. A proč by taky měl! To jen my ženský si dokážeme plevelit mozek takovýma blbostma!

Vynést koš, zalít kytky, připravit Rozince pyžamo do školky, uklidit jídlo do ledničky, vyndat maso z mrazáku, vyvětrat, zamknout, přikrejt děti, jít se vyčůrat…

Co by se stalo, kdybych tohle všechno pustila? Třeba kdybych byla nemocná. Napsala bych to manželovi na papírek? Volala to na něj z postele? A kdybych byla dýl nemocná a musela ležet v izolaci? Nic. Nestalo by se nic. Na ničem z toho svět nestojí. Ani můj život. Ani můj den. Ale neumím to. Tenhle zodpovědný máma autopilot mi nejde vypnout.