Vděk

Tuhle jsem se upřímně svěřila známý, jak se mám. „Na hovno, no. Nesnáším je.“ A ona mě takovou tou klasickou odpovědí zadupala do země. „Asi si neuvědomuješ, jaký štěstí máš, že máš zdravé děti!“ To jsem fakt nepotřebovala slyšet. Já to vím! Ale je mi to teď k prdu. To má bejt jako nějakej všelék?

To je asi jako Filipův argument – „jak to dělali lidi dřív, když neměli mobily“ v odpovědi na otázku, proč mi včera v noci aspoň nenapsal, že žije, po tom, co odešel s kamarádem běhat a ve tři ráno ještě nebyl doma.

Na noze mám takovou pihu. Už pár let. Je větší než dřív. Asi proto, že mám po dětech větší stehno..? Ségra mě tuhle při opalovačce vyschízovala. „Fuj, to je hnusný. Dojdi si na kožní!“ Objednací lhůta je víc než měsíc. Čtu si na netu o rakovině kůže. Sakra. To je blbý. Jde to rychle. Možná umřu. Nechci tady nechat děti bez mámy. Budu si s nima víc užívat. Budu na ně hodná. Nebudu křičet. O dvě hodiny později ve školce. Doma. V autě. To je fuk. Pláč, křik, ošklivý slova. Tududumdum. To mi to teda moc dlouho nevydrželo. I když možná umírám, pořád jsem to já. Nevyspalá, hladová a teď mě, milé děti, neskonale serete!

Se vší úctou k nemocným rodičům nebo dětem. Obdivuji vás.

Je v pořádku cítit se na hovno a nenávidět svoje děti a zároveň si uvědomovat, jaký máte štěstí a mít je ráda. Mateřství je schíza. Je krásný, to nejlepší, co se mi kdy stalo a taky děsný a to nejhorší! Chci bejt sama. A zároveň chci společnost. Chci někam vyrazit. A zároveň chci být doma. Chci uklidit. A zároveň jsem děsně líná. Chci se koukat na TV. Ale jsem provinilá, že nedělám nic pořádnýho… Ovšem díky bohu za Netflix. Jen mě pak vždycky děsně vytočí, když se děcko probudí. „Jéžiš, to si děláš srandu já to chtěla dokoukat!„

Občas to nechám puštěný.. Co je na tom tak špatnýho. Tak mám jako kulisu oblíbenej pořad. Možná by bylo lepší, kdyby to nebyl seriál o masovým vrahovi. Ale co, třeba se mi bude někdy hodit, že můj syn bude vědět, jak se zbavit těla. Ale co když bude moje!