Výchova

Vychovávám. Vychováváš. Vychováváme?!

Nenaplněný představy o porodu jsou jedna věc. Představy o výchově druhá. Je takřka nemožný jich dosáhnout. Vytyčili jste si jasný mantinely. Nebude moc koukat na telku. Žádnej mobil u stolu v restauraci. Bude si po sobě uklízet. A začne co nejdřív pomáhat v domácnosti. Vy jste taky vynášeli koš a připravovali na stůl! Snadný.

Nechápu jakto, že to sousedovic/bráchovo/šéfovo/kámošky dítě tak odmlouvá. Prostě musí poslechnout, ne?

Výchova je snadná. To zvládne každej. Hm.. Problém je ten, že se to kazí nenápadně. Pomalu. A najednou se přistihnete při myšlence, jestli už není pozdě. Jestli jste to už nestihli posrat..

• Nejdřív máte mimino. O žádný výchově nemůže být řeč. Stejně neví, co mu říkáte a hlavně je malý. Nic neumí. Všechno uděláte za něj. Stačí ho vzít a oblíknout. Vzít a dát do kočáru. Vzít a… Tou dobou je vaší hlavní starostí udržet ho naživu.
• S batoletem přichází na řadu nějaký první intuitivní výchovný kroky. Nějak to funguje. Nějak komunikujete. Dospělá řeč to není, ale tomu NE snad rozumí.
• Pak mu je rok. Rok a půl. Dva. Jeho živá povaha už značně vykukuje. Je to povaha, že jo! Nebo vám přerůstá přes hlavu? Tak si něco chytrýho přečtete. Zasedne rada starších. Zkusíte se do toho nějak napasovat.
• A pak mu jsou tři. Čtyři. Mluví. Dospělá řeč to je. Slyší. Rozumí. Funguje to? Ne! Sakra ne! Najednou vedle vás stojí člověk, který jak se zdá vůbec nejeví zájem o to, co mu říkáte. Žije si vlastí život. O všem si rozhoduje sám. A když se vám náhodou podaří ho nějak přemluvit. Počastuje vás hlasitým afektovaným: Seš bobek! A nebo nově: Seš zlá! Už s tebou nikdy nebudu kamarádit! Chudinka, švagrová jí tuhle řekla, že my nejsme kamarádi, ale příbuzný.

Nejsem odborník na výchovu. Nemám načteno tuny knih. Řeč je o mně. Jsem to já, kdo to asi už stihnul podělat! Pomoc. Co dál?

Bohužel to neututláte. A věřte mi, že jestli o nějakém byť jen malinkém detailu výchovy váháte. Nebo váháte naprosto o všem. Brzy vás s tím někdo bude konfrontovat. A nebude vám příjemně. Prostě trefa do černýho. Na druhou stranu vám budiž útěchou, protiargumentem nebo jen obranným štítem – aspoň o tom víte!

Kromě oddělení šestinedělí je ještě další místo, kde si připadáte jako blbka. Nebo hůř. Jako blbá máma. Jakýkoliv místo, kde jsou jiný mámy s dětma. Ty jejich spořádaně sedí. Svačí. Před i po jídle si umyly ruce. Poděkují. Váš drobeček řve. Na ostatní děti, když jim rve hračku z ruky. Na vás, když se nechce oblékat a jít. Jentak, v zápalu hry. A ty pohledy. Dneska vyšel černej Petr na vás.

Ale soudí všichni. I já. Soudím mámu, tchýni, bráchu, ségru. Někdy je to úplná potrava pro duši. Navíc to z lidí dělá spiklence. Kosoudce. Sedět s chlapem večer v klidu na gauči a pomlouvat jednotlivý členy rodiny. Jen nesmíte zapomenout, s kým jste koho soudila. I vy mě teď soudíte. Že jo?! Ale jde o tohle – ve finále jste to vždycky jen vy. Vy a vaše pravidla. Takže dokud jste vy v rámci vaší tlupy v pohodě, všechno ostatní je fuk. Vyhráli jste. No a když ne..