Doma

Jsme doma. Je mi dobře. Peru hory prádla, co doma vyrostly a další tuny hadrů z porodnice. Jsem úplně v pohodě.

Nejsem. Brečí. Nechce pít. Mám totálně tvrdý kozy! Hlavně odpočívej. Kárá mě máma.

Nejistota přetrvává. Filipe, okamžitě vyzvedni ten monitor dechu.

Dobrý! Sedá si to. Je mi líp.

Zvrací obloukem. To je hrozný. Vypadá jako opilej chlap. Ale kolik toho zvrací! To není normální, ne? Spíš než nechutný je to děsivý. Umře. A budu za to moct já. Dítě umřelo za mýho dohledu. Pláču. Bulím. Štkám.

Dobrý. Už nám to jde jako po másle.

První rýma. Nemůže dýchat. Zvedni jí tu postýlku! Určitě umře.

Je to prima. Strachy už nemívám.

Příkrmy. Dáví se. Ježiši, ne! Udusí se. Umře!

Jé, už leze. Sedí. Staví se. To je šikulka.

Pád. Ošklivej pád. Srdce mi buší. Určitě krvácí do mozku. Umře.

A tak pořád dokola. Zmizí někdy strach, že vaše dítě umře? Mně zatím nezmizel. Asi je to tak správně. Máte bejt pohotový a snažit se ho chránit. Takovým situacím předcházet. Nebo je díky adrenalinu okamžitě řešit. Ale je to hrozně děsivý. Chci zpět bezstarostný život se zodpovědností jen sama za sebe. Nebo ne. Nechci žádnou. Chci být dítě.

Dostala jsem zvláštní tik. Vždy, když mi hlavou projede myšlenka nějakýho pádu. Třeba představa, že jdu s miminem z koupelny, zakopnu a jeho hlava se roztříští po zemi. Zkřivím pusu a hlava mi škubne k levému rameni.

Vtipný rozdíl vnímání rýmy když máte jen jedno dítě a děti dvě.

Kdo byl sakra tak nezodpovědnej a nakazil nás. Proč sem chodili, když jsou nastydlí. Snad vědí, že máme malý miminko!

Jéžiš, co děláte. Je to jen rýma s trochou hlenovitýho kašle.. Jsem si jistá, že cedulka, co se tuhle objevila ve školce – „nevoďte do školky děti s příznaky respiračních chorob“, byla pro nás.