Porod

I když máte načtený všemožný informace o porodu, víte, co je zlatá hodinka, proč dítě nemejt, sepsala jste si porodní plán, pardon, přání, tak na porod se úplně připravit nejde. Aspoň ne na ten první. (Vidíte? Už machruju. Matka kráva. Jsem ta chytrá, co už má dvě děti!)

Jsou věci, který jsou nepřenosný. Kámoška vám sice říkala – pak už to bolí tak, že se musíš něčeho chytit, tak si to nějak představíte. Ale na vlastí kůži je to jiný. A to je přesně ono – i kdyby vám nakrásně dokonale popsala svou bolest a vy byste si ji živě představila, ta vaše bude stejně jiná. Je to subjektivní. Objektivně bude ta bolest třeba větší, ale jste ranařka. Nebo menší, ale umíráte i při ukopnutém palci. Takže možná lepší si nic nepředstavovat.

A hlavně se nebát. To se pak celá uzavřete. Jasně! Tak pojď rodit sama, babo!

Nejdřív to byla pohoda. Byla jsem dlouho doma. Manžela jsem poslala do práce – zavolám ti, až půjde do tuhýho. Hrdinka. Šla jsem se psem. Dala prát prádlo. Cvičila těhotenskou jógu. Dala jsem si vanu. Aha, teplá voda to trochu rozohnila. To, že jsem si sama neoblíkla kalhoty, byl signál. Volám chlapovi, jedeme!

Kdybych věděla, co je ještě přede mnou, že jako nejdu hned tlačit, asi bych jela dřív. Čekání na příjem trvalo věčnost. Manžel mi stopoval stahy.

Hlásím: „zase…“

Klepeme. „Zase…“

Nikdo neotvírá.

„To docela trvá, ne? Zase!“

Rodičky čekající na běžnou kontrolu to v šoku vzdávali těsně před cílem. Pravda, pro tuhle škodolibou srandu bych si to dala znova. (Silný řeči po dvou úspěšných porodech.)

Udržovat klystýr zadaných 15 minut (nebo spíš sto hodin!!) uvnitř v pokročilých bolestech nebylo dobrý. Bylo to nedobrý. Sakra, Filipe, kde jsi. Proč jsi musel jít přeparkovat! Jak mám asi zadržet tu čistící vodičku v zadku, když sotva stojím na nohou. A u toho probírám svoje poporodní přání s dětskou sestrou. Pohoda, jako by se nechumelilo. A najednou, teplo. Teplá tekutina. „Já jsem se asi pokadila..“ – „Jó to je normální.“ Koukne. „Ne, to byla plodová voda.“ Jdu kadit! Filip je tu.

Tlaky. Výtlaky. Jako jo, bolí to! To je prostě fakt. Jak? Hodně. Strašně moc. Dobrá zpráva je, že to bolí, bolí, bolí a pak to najednou nebolí. Hotovo. Je venku. Naše kluzká holčička. Připravenou hlášku z Furiantů – To je holka! Jako mandle! jsme zazdili. Filip bělá. Posadili ho, dali mu nohy na balón. Tak tam jsme. Já vysílená na lůžku. On sinalý na křesle. Rozárku popisují fixou. Koukáme na sebe. Je to vlastně hezká chvilka. A úsměvná teda rozhodně taky.