Chci ti říct…

Stává se vám, že chcete někomu něco říct a nemáte na to odvahu? Případně nemůžete najít správná slova, nemáte zásobník argumentů, nemáte srovnané myšlenky, není vhodná chvíle.. No a nebo vlastně ani nemáte z jakýho titulu to tomu danýmu člověku říkat. Třeba tchyni, jak má žít svůj život, aby byla šťastná.. A pak doma při luxování, nebo mytí sprcháče (já to mívám většinou při uklízení) dáte řeč spatra plnou sebevědomých názorů stojících na jistých základech, jako kdyby ji napsal sám Churchill, přesně takovou, jakou jste jí chtěli říct onehdy? Ano, trpím samomluvou. A praktikuju ji hlasitou. Vedu imaginární dialog, o kterým druhá osoba nemá ani tušení. Je to terapeutický. Ta malá poslušná holka se za sebe konečně postavila. Nanečisto totiž může určit, jak na její slova bude protějšek reagovat.

Jde o takový ty klasický rozhovory:

• s paní v tramvaji, co divně kouká, když moje děti dělají hluk.
• S lékárnicí, jíž vysvětluju, že vím, že těhotný nemají používat sprej do nosu, ale přece se neudusím!
• S tátou, před kterým si ospravedlňuju, že už zase krájím bez prkýnka. Ve vlastním bytě!
• S kolegyní, že je děsně líná!
• Sama se sebou, že jsem Rozince koupila dalšího plyšáka.

Taky ráda přehrávám starý rozhovory, hádky a roztržky. Co jsem řekla. A co jsem chtěla říct. A jak to na beton řeknu příště!

Občas je to srdcervoucí. To když formuluju svatební řeč o tom, co všechno mám na Filipovi ráda a proč. Zároveň ale vždycky dodávám nějaké ALE. Asi abych tu romantiku trochu zředila.

A někdy je to super doják. Když trénuju řeč pro děti. Jaký jsou. Co bych je chtěla naučit. Jak mi to nejde. Jak se za to omlouvám. Případně řeč pro mámu a tátu, co na nich obdivuju a za co jim děkuju.

Třeba vám to někdy řeknu i nahlas!