Chci ti říct, ségro…

Myslela jsem si, že náš vztah je nesmrtelnej a funguje setrvačností tak nějak sám. Ale není to tak. Je zranitelnej. Křehkej. Potřebuje komunikaci. Sebereflexi. Porozumění. Útěchu. Odpuštění. Péči. Jako každej jinej.

Přemýšlela jsem nad tím, kdy jsme měly nějakou roztržku. Situaci. Nedorozumění. Hádku. Vzpomněla jsem si akorát na to, jak jsem ti v prvním těhotenství odsekla ohledně zavírání brány u našich. Hormony..

Ale posledně jsem tě slovně ranila. Ne, že bych tě vyplísnila a poslala do háje. Řekla jsem něco, co ti ublížilo. Zajímavý je, že to vlastně vzešlo ze situace, kdy jsem se já cítila raněná tebou.

Dospěla jsi. Už dávno. Ale asi až teď mi to doteklo. Jsi rovnocenná přítelkyně. Ne mladší ségra. A to mi v mým nesebevědomým světě bortí půdu pod nohama. Ano. Je to sobecký. Ahoj všichni, jsem Martina. A jsem sobec.

Najednou se stáváš konkurencí. Někdy je to fajn. Vzájemně se posouváme. Rosteme. Učíme se jedna od druhé. Ale někdy to zabolí. Mám pocit, že jsi ve spoustě věcech lepší než já a je těžké se přes to přenést. Častokrát ti něco závidím. Onehdy jsem to nešťastně střelecky pojmenovala. Pěkně bodla. Třebaže nevědomky. Sarkasmy nešetřím, pochvalami ano.

A tak mi promiň.

Mé –

• „závidím ti, jak se máš dobře“,
• „nevěřím ti, že to nehraješ“
• a „doufám, že jednou taky budeš v prdeli z dětí“

vlastně nepatřilo tobě, ale mně.

Vidím, jak se máš dobře a bolí mě to. Mně teď dobře není. Tak moc, že mám pocit, že by mi pomohlo, kdyby jiným bylo ještě hůř. A bojím se. Bojím se, co by mohlo znamenat, kdybys něco takovýho nikdy nezažila. Že jsem špatná máma. Špatná ségra. A divná ženská.

Věz, že tě mám ráda. Moc. Přirozeně. Tak snadno, že na to občas zapomenu.

• Obdivuju, jak jsi citlivá. A jak si dovoluješ to projevit.
• Zároveň i to, jak jsi drsná a umíš se za sebe postavit.
• Jsi odvážná.
• Pečující.
• A vždycky tady. Pro mě. Děkuju.

Obdivuju, že jsi mi to řekla. Já se chystala říct ti zhruba tohle..