Pojď si hrát

• O víkendu: „Rozi, co bys chtěla dneska dělat?“ – „Hrát si!“
• Venku: „Až přijdeme domů, budeme si hrát, viď mami.“
• Doma: „Mami, pojď si hrát!“
• Po odpoledním spánku: „Já si chci hrát!“
• Když se „zadaří“: „Mami, když teď Tonda spí, tak si můžeme hráát!“
• Po snídani. Po čištění zubů. Před školkou. Na procházce. V autě. Mami, budeme si hrát?

Období hraní je tu. Je to období, že jo? Nebo na to aspoň za pár měsíců bude zneužívat bráchu. Proto jsme jí ho vyrobili, ne?

Já si vlastně docela ráda hraju. Umím vymýšlet zápletky, stavět opičí dráhy a bunkry z dek, převlékám barbíny a češu je. Jenže tentokrát nejsem režisér. Nejsem ani jeho pomocník. Jsem rekrut, co plní rozkazy. A to mě teda nebaví.

Vzpomínám, jak jsem v duchu odsuzovala kamarádku, která svoje syny posílala s každou prosbou o interakci do háje. Nechci. Jsem unavená. Dejte mi pokoj. Pane bože jak já jí teď rozumím. Uměla si vymezit svoje hranice. Zároveň si ale říkám, že si s nimi přece někdy hrála, nebo jim aspoň četla. Měla by, ne? Já mám z nějakýho důvodu pocit, že musím. Nechci, aby byla smutná. Nechci ji pořád říkat ne. Nechci, aby se cítila odmítnutá. Nechci jí kazit život. A to mě provází celým mateřstvím. Vina a strach. Asi proto, že jsem dospělá nesebevědomá ženská a vidím v tom freudovský mother/father issues.

Neumím si nastavit hranice a tak dost často – prakticky pořád dělám něco, co nechci. Co není moje volba. A omlouvám to tím, že to s dětma přece tak je. Jako že se jim obětujeme? Ty vole! Ne! Co je to vůbec za příklad – je v pohodě, že já nejsem v pohodě, hlavně když ty jsi v pohodě. To jí přece učit nechci. Tak proč?

Filip mi tuhle řekl, že je vlastně obdivuhodný, jak vychovávám. A že z Rozinky díky tomu bude možná jednou vůdčí osoba. Au.. Ale on to myslel vážně vážně. Každý jsme jiný. Já ho obdivuju, že dokáže být natolik sobecký, že si s Rozinkou s barbínama prostě hrát nebude. A i přes to spolu dokážou trávit odpoledne. On mě obdivuje, že se jim věnuji naplno. Svůj čas by ale nikdy nenechal tolik řídit někoho jiného. Je to pravda. 90 % mýho dne je jinak, než bych chtěla. A je to tak už pár měsíců. Spíš let. Není divu, že se to nastřádá.

Tuhle jsme ležely v posteli. Prohlížely jsme si rodinnou fotoknihu. (Hezký čas matky a dcery..) Jenže jí vadilo, jak jí ležím na peřině. Chtěla si natáhnout nohy. Můj pohár byl tou dobou už takřka naplněný (kdo ví, čím. Zkrátka celým dnem.) Cítím nervozitu. Přišel k nám Filip. Pohladil mě po stehně. (Ty jo, hezký rodinný čas..) A já tak vyjela! „Co je?“ – „Nevím, ježíš. Jsem děsně nervózní.“ – „A proč?“ – „Protože tady nechci bejt.“ – „Tak jdi pryč..„

A je to. Tak snadný. Jsem schopná identifikovat, co mi je, co mi vadí a co by mi pomohlo. Ale neudělám to. Já to vydržím. Pro ni. Ale proč?! A kdo to ocení? Matky toho vydrží hodně. Ale jak daleko můžeme zajít. Poznáme, kdy se blíží vyhoření, nebo skončíme na popel? A dodá nám pak něco energii znovu vstát?

Člověk by řekl, že nyní docení svoje rodiče – hm a to je právě ten shit. Děti nevděčný. Rozhodně nejsem milejší na mámu. Pořád ji popichuju a mám blbý kecy. Už se těším na výtky svých dospělých dětí, že vlastně neumím vařit. Fajn koloběh.