Chci ti říct, pane hlásku…

Známe se už dlouho. Naši tvrděj, že nejseš „opravdovej“ schizofrenní kámoš z dětství. Řekla bych, že jsi ke mně přišel někdy na základce.

Docela by mě zajímalo, kdo vlastně seš. A kde seš.

Často tě někomu prezentuju jako vnitřní hlas. Vnitřní kárající hlas. Morální hlas lidstva spojenej s babičkou Maru. Občas s tátou. Občas s mámou. Zkrátka jsi plný vzorů správného chování, který v sobě někde mám. Takovýto, co BYCH měla a jak BY to mělo být. Mluvím s tebou vlastně jenom, když jsme v opozici. Když dělám něco, co se ti nelíbí, diskutuju o tom s tebou, nebo se před tebou ospravedlňuju. Z terapie vím, že se říká introjekt.

• Nejseš dobrej kámoš.
• Vlastně nejseš vůbec kámoš.
• Seš na mě tvrdej.
• Hrozně mě challenguješ. Ale ne v dobrým.
• Štveš mě.
• Chci se tě zbavit.
• Jednou se to povede.
• Zamáčkni slzu, bro!