Porod podruhé

V porodnici jsem to zvládla levou zadní. Vtipná je hierarchie, která automaticky vznikne. K druhorodičkám se personál chová prostě jinak. Je to jako na vejšce – na prváky byli na studijním jako na psy. Ostatně i na základce dostávaly nižší ročníky čoud ve frontě na oběd. S třetím a dalšími dětmi (kdo si tohle dobrovolně udělá?) už tu porodnici v podstatě řídíte, ne?

To, že víte, jak bude porod vypadat působí jako výhoda. Ale pozor! Je to past. Jasně, zase to bolelo. Vlastně to dost bolelo. A to, jak jsem říkala, že to bolí, bolí, bolí a najednou nebolí? Tentokrát ne. Řvala jsem bolestí i když mi dítě už minutu leželo na břiše. Spíš psychika, ne? Jasně, to povídej mý pulsující vagíně! Tak rychle jsem ho vytlačila, že si tělo asi nestačilo uvědomit, že už je konec. Ale to je vlastně pozitivní – bylo to rychlejší! Opět se nedostavil extatický výbuch lásky. Jsem to pořád já. Ironická cynička. Jen už mám dvě děti. Rozárku a?

Neměli jsme vybraný jméno! Když jste netěhotný líbí se vám tuny jmen. Holčičích i klučičích.

To je tak těžký vybrat jméno?

Opovrhujete lidmi, co dávají dětem jména po sobě. S postupujícím těhotenstvím se ale začne váš seznam hezkých jmen zužovat. „Tereza? To nikdy. Jirka? Ježiš to je tak obyčejný.“ A pak si v devátým měsíci uvědomíte, že se vám líbí jedno, možná dvě jména. Ale opačnýho pohlaví, než který čekáte!

Takže jsme jeli do porodnice s papírem, kde stálo Marlen.

Funím.

Dětská sestřička si připravuje papíry, usmívá se – „takže budeme mít Marlenku?“

„Ne, bude to kluk!“ Hlesnu do kontrakce.

…

…

Zvládla jsem to. Filip taky. Neomdlel. Ležím. Dítě na mně. A nevím. Já fakt nevím, jak ho pojmenovat. Romantická představa, že se podíváte na čerstvě narozený miminko a budete vědět, jak se jmenuje, je lichá! Sestry jsou celkem v klidu. Snaží se nám pomoct. No, spíš mně. Filip na vybírání rezignoval. Trpělivě se zdržel hlasování. Má pár svých favoritů, ale naznal, že nemá smysl o tom polemizovat a čekal.

Já nejistě: "Líbil se nám Albert."
Sestra jásavě: "No! To je krásný jméno."
Já zoufale: "Na Alberta je moc malej!"
Filip povzbudivě: "Tak ten Vašík?"
Kroutím hlavou. 
Já zamyšleně: "Ještě jsme měli jedno jméno. Fido!"
Sestra odpudivě: "To je spíš jméno pro psa, ne?"
"Tak teda ten Antonín." Řeknu nakonec nečekaně rozhodně.

Je 12. června. Svátek má Antonie. Zítra je 13. června. Svátek má Antonín! Je mi to jedno. Je to Antonín a hotovo. Připijte si na něj. A dejte si třeba Gin s Toníkem!