Jsme čtyři

Nejsem totální neempatickej zabedněnec. Chápu, že získat sourozence je těžký. Možná jsem tomu dala vyšší váhu, než bylo třeba, možná nedostatečnou. Každopádně vinu jsem začala cejtit už v porodnici. Do té doby jsme byly prakticky pořád spolu. Maximálně jela na noc s našima na chalupu. A najednou jsem pryč 4 dny a ještě jsem porodila vetřelce. Těžko říct, jak si 3letý dítě představuje příchod bratříčka do života. Ani já jsem si to nedokázala představit.

Bylo mi jí líto. Že nejsem s ní. Že když nejsem doma, musí chodit do školky na celý den. Že nastydla a nemohla na výlet do zoo. Že se strašně těší na mámu, ale ta, až se vrátí bude trochu jiná. Přemejšlela jsem nad tím, jak jí tohle celý ovlivňuje. A řekla jsem si, že to zkusím hojit, jak nejlépe budu umět. Ale bylo to těžký. Po příchodu domů jsem měla jedno nevinný novorozeně, který do tý doby znalo jen mě a „ticho“ porodnice a jedno malý tříletý dětátko, který do tý doby mělo mou náruč jen pro sebe a znalo tříčlennou rodinu. Snažila jsem se uspokojit potřeby obou..

Jsem nevyspalá a navíc se ozývají hormony.

Brečím. Ona brečí. On brečí.

Řvu. Ona řve. On brečí.

Mazlí se s ním. S vervou sobě vlastní. Spíš ho mačká.

On brečí. Kojím.

Kousla ho. On brečí. Ona brečí.

On usne. Hladím, utěšuju, hraju si.

Je vzhůru. Kojím. Ona brečí.

On odříhává při houpání na míči. Ona mi skáče na záda.

Jakou nosnost má asi ten míč..

Houpu.

Brečím.

A tak pár týdnu dokola. Do toho každoranní pláč, že nechce jít do školky. Že se bojí. Že nechce, aby jí tam vezl táta. Že chce mámu. Každoodpolední pláč při vyzvedávání ze školky. Že chce taky jet kočárem. Že chce taky nakojit. A do toho ten pocit, že jí kazím život. Že jí každá vypjatá situace, křik a pláč tvoří osobnost. Do hodně blbě padnoucí formy.

Jsem psychicky na dně. Jsem vyhořelá. Unavená. Moje hranice zvládání byla překročená. Každej jí někde má. A je tím blíž, čím méně myslíte na sebe. Hm, jasně. Často v noci s miminem na koze myslím na to, jak potřebuju čůrat, chci se napít a děsně mě bolej záda. Jsem tak zkroucená. Chtělo by to vytahaný prsa africký domorodkyně. Ale copak můžu odejít? Zjistila jsem, že mám neukojený naprosto základní potřeby – spát, jíst, vyčistit si zuby. Častokrát bilancuju (balancuju) mezi tím zůstat a držet na něm ruku, aby spal o deset minut dýl nebo se jít vykadit s vidinou dalších dvou bdělých hodin.