Nezvládám

Nejhorší jsou chvíle, kdy jsem s dětmi sama doma.

Ano, bohužel to musí dřív, nebo později přijít. I kdyby byl můj chlap rentiér, tak musí jít minimálně na nákup. A tehdy se to posere. Je to nejhorší chvíle, kterou jsem s nima zatím zažila.

Objektivně prostě jen oba chvíli brečí a pak se bouře utiší. Ale moje rozdrásaný nervy tyhle situace vnímají jako nejakčnější scénu z nejděsivějšího hororu. A ke všemu mě tak děsně bolej záda! Moje dlouhodobě nefunkční bedra, ale nově i mezi lopatkama a taky krk, jak ho furt tahám. Miminko lehoučký. Existuje matka kterou nebolí? Cítím je celý den. Od rána do večera. Přestane to někdy? Ale stejně když jdu pro Rozinku do školky, nastavím náruč pro vítací skok. Chce nést v náručí až do šatny. Chce vyndat z auta, odnést domů, do kuchyně, do vany..

Vlastně chce teď pořád nosit. A vůbec se chová jako mimino. No jo, klasická regrese. Slyším mámu shrnovat naši situaci sousedům na chalupě. Aha! Proč Tondu nosím a jí ne. Proč k němu spěchám hned, když zabrečí. Proč ho tak často hladím a pusinkuju. Jo, chápu. Musí to být super náročný. Je těžký rozložit pozornost spravedlivě mezi je oba. Co je spravedlivě? Je víc nakojit, nebo si pohrát s barbínama. Zároveň jste furt člověk. A v podstatě stejný jako doposud. Takže sorry, prostě mě štve, když tě musím krmit a zavazovat ti boty. Jsi už velká! A přestaň šišlat.

Máma je jako hromosvod. Maják uprostřed divokýho moře. Domeček, kam se rodina uchyluje. Sorry, já nechci být žádný domeček. Já chci svůj domeček. Každý den celý den hojíte nějaký emoce a řešíte cizí problémy. Vztek, láska, agrese, štěstí, bolest, radost, žárlivost, smutek, strach, hlad, únava. Připadáte si, jako byste hrála tenis proti Federerovi, Djokovičovi a Navrátilový najednou. Lítá to kolem vás ze všech stran. A vy jedete forehand, backhand, s výskokem, ve smyku. Ale často schytáte plnou palbu. Přímo do obličeje. Doslova..

Zjistila jsem, že v mém stavu narušené osobní svobody a pocuchaných nervů mi extrémně vadí bolest. Všechno je v pohodě. Hrajeme si. Jsem hrdá, že s ní trávím čas. Rozumíme si. Žádná scéna. A pak mi omylem šlápne na nohu, vrazí do brýlí nebo mi skřípne kůži a já otočím z nuly na sto. Ve vteřině je ze mě tříhlavá supící saň.

Au, Rozáro!

V hlavě: Jau! To si děláš prdel, ne?

Zřejmě mám výraz samotného pekelníka, protože se rozbrečí. Tak já dostala po čuni a ty budeš brečet, jo. Takže jdu zase utěšovat tebe.

A tak se zářez po zářezu strádají rýhy na mojí osobě/osobnosti/těle. Jeden za druhým. Pomalu. Nepovšimnutě. Později jsem si všimla, ale neuměla z toho ven.

Snažila jsem se jí to vysvětlit. Jak bych to tak.. 

"Víš, někdy si připadám jako hrnec, ve kterém se vaří voda. A tý vody je tam moc a bublá. Bublá, bublá a najednou se strašně rozbublá a vyteče všechna ven." 

Zřejmě to pochopila. Onehdy ji něco štvalo. Co já vím. Asi blbě zapnutá autosedačka a vykřikla na mě: "Mami, ve mně už se vaří rýže!"