Chci ti říct, dcero…

Je skvělý být tvoje máma. Občas mám pocit, že mi láskou praskne hrudník. Zároveň mě to ale vystavuje těžkým zkouškám. Ztrácím pevnou půdu pod nohama. Jsem nejistá, nedoceněná a souzená.

Mít dceru je konfrontace sama se sebou v té nejčistší možné podobě. Jsi jako stroj času a nutíš mě znovu prožívat určitý pocity a situace. Traumata z dětství.. Hodně omílaný téma. Možná přehnaně nafouklý? Ale to, jak se mnou rezonují všechny naše konfrontace, hádky, křik, sprostý slova a přeszadky, mi napovídá, že asi taky nějaký mám. A já tak hrozně nechci, abys nějaký měla i ty. Přála bych ti co nejčistší start. Aby ses nemusela s ničím srovnávat. Ale jde to vůbec?

Přeju si, abys jednou četla tyhle řádky. A vůbec celý můj blog. Ano, bojím se té konfrontace. A je možný, že ti střádám munici na slovní přestřelku, za co všechno můžu. I tak do toho jdu. Možná to nepochopíš. Možná ani nemůžeš. Ale věřím, že to máš vědět.

Nikdy jsem nechápala, co znamená, že „tě dítě přišlo něco naučit“. Ani když už jsi byla na světě.. Až teď, když vymezuješ sama sebe mi dochází, že TO je vlastně ono. Skrze tebe, poznávám sebe.

Vypichuješ ty nejpalčivější momenty a učíš mě je překonávat, měnit, hojit..

Učíš mě prožívat emoce. Od začátku do konce. Nikam je neuklízet.

Učíš mě trpělivosti.

Učíš mě nelpět na plánu.

Díky tobě jsem se naučila vařit!

Obdivuju, jak jsi silná a zároveň zranitelná. Nebojíš se říct si o pomoc. Necháváš o sebe pečovat.

Jsi nápaditá a veselá.

Jsi svá!

Buď dál!