Terapie
Když bude v pohodě máma, budou v pohodě všichni. Začala jsem chodit na terapii.
Moje poznámky na první sezení:
- vyhoření,
- únava,
- ztráta svobody – nelze se odpoutat,
- zároveň pocit viny, že jim kazím život,
- chci dělat všechno správně, ale kdo určil, co je správné (jsem takovej samoterapeut :D)
- moc se upozaďuji, ztrácím se. KDO JSEM?
- Chci sprostě řvát. Říct jim: „Nenávidím tě!“
A spoustu dalších jako třeba:
- strach z hodnocení,
- potřeba chvály,
- posílení sebedůvěry,
- jsem s tím správným partnerem? (Sorry, Filipe :D)
To je tak, když se začnete hledat v pětatřiceti. Instagramový profil @Jak vychovávat kluky a holky a nezbláznit se hlásá: mámo, zazdrojuj se. Jakože dobij si baterky. No jo, ale já nevím jak. Kámoška to trefně shrnula:
Tys nikdy pořádně nevěděla, co chceš..
To se mě dotklo. Jasně, ty mě tak znáš. (Trochu jo, no. Už od první třídy.) Ale do prčic ona měla pravdu! Nejtěžší otázka od terapeuta? „Jaké jsou vaše potřeby a kdo je plní.“ Napadají mě jen ty základní – jídlo, spánek.. A dál? Nevím. Já vlastně vůbec nevím, kdo jsem a co chci a potřebuju. Nebo možná jo – dejte mi pokoj! Chci být sama, v tichu, bez závazků.
Cítím se na hovno! Mám se fakt špatně. Na Instagramu existují lidi, co postují reálný život a přiznávají, že občas chtějí svoje děti zabít a že mateřství je těžký, ale vždycky připojí něco jako #alestojitozato, #nejvetsilaska, #bezpodminecnalaska nebo Když je ráno vidím se usmát, všechno je pryč. Ne. Pardon. U mě tyhle stavy smířlivé radosti nepřicházejí. Mně fakt není dobře. A málo co mi udělá radost. Já už možná jsem vyhořelá. Jsem na ně zlá. Jsem schválně hnusná. Jsem na pokraji sil.
Terapeut chtěl, abych na škále od 1 (nejhorší) do 10 (nejlepší) zhodnotila můj pocit z mateřství.
Já: „4“
T: „To není moc. Ale nemusíte se cítit špatně, že to tak máte. A bylo to někdy víc?“
Já: „Jo, tak 7. Když jsem měla jen Rozinku. Byla už dost velká, aby se s ní dalo mluvit, ale ne tak moc, aby odporovala.“
T: „A bylo to někdy i míň? Je to někdy 1?“
Já: „Ano.“
Ráno po hodně nekvalitním spánku. Nejsem nasnídaná. Nemám vyčištěný zuby. Jsem pořád v pyžamu. V kuchyni je bordel. Jsem už pár dní doma, protože děti mají nějakou rýmu.
„Mami, budeš si se mnou hrát?„
Zařvu NE!! a hnusně se na ni podívám.
Rozbrečí se.
Tvářím se ještě hůř.
Řve na mě, že jsem zlá.
Vidím, že není v pohodě. Ale nemám chuť se omlouvat.
Vzlyká na křesle.
Tonda brečí.
Má hlad? Roste mu zub? Chce spát? Chce být se mnou?
„Já tě prostě nebudu nosit. Bolej mě záda.„
Houpu v houpadle.
„Ježiš tak spi! Já prostě nevím, co chceš. TAK SPI, SAKRA!“ Vyjeknu a zmáčknu mu silou předloktí.
Rozbrečí se.
Rozbrečím se. Dávám si hlavu do dlaní. Štkám. Já už nemůžu.
Rozárka přijde, pohladí mě. „Mami, to bude dobrý. Chceš si pustit pohádku? To ti pomůže.„
Volám Filipovi, jestli může přijít z dílny. „Jinak je zabiju.„
Přišel. Nosí Tondu. Rozince pouští pohádku.
Brečím v ložnici. Po chvíli se vzchopím a jdu si s ním dát kafe, co připravil.
Nechápu single mámy. Nechápu!