První úvaha

Mateřství je zvláštní směsice různorodých pocitů. U mě je škála aktuálně hodně černá. Nenávist, agrese, zlost, obětování, vina, pochyby, únava, nechuť.. Poslední dobou mám chuť řvát, prát se a poslat děti regulérně do háje. No popravdě spíš do pr… Hned na začátek pěkně zvostra. Jdu s kůži na trh. Důvod je prostej. Cítím to tak. A prostě nevěřím, že tohle občas (dost často) v mateřství nezažívá každej. Určitě nás je víc. Musí. Já doufám, že jo. Protože jinak jsem asi fakt hodně špatná máma. Nebo jsem jí teda možná nikdy neměla bejt.

Možná existujou vyzenovaný mámy. Vše zvládají s klidem a svý děti bezmezně celodenně milují. Lituju jejich chlapa. Čoud dostane on. Nějakej přetlak snad mají, ne? Nebo mě napadá divokej zvířecí sex. Takže spíš gratuluju, kámo!

Knih o mateřství je tuna. V dnešní době teda spíš instagramovejch máma profilů. Teď se dvěma dětma to naprosto chápu. Ty emoce, se kterýma se ženskej mozek potýká celý dny, musej ven. A ať už máte jakkoliv citlivýho a naslouchajícího partnera, rozhodně to všechno nepochopí. Protože ani vy to nechápete! Kdo jsem? Nebo spíš kde jsem? Já.

Podle mě je paradox všech těchto profilů, že jsou vlastně k ničemu. Jeden ze zvláštních fenoménů mateřství (otcovství asi taky, ale co já vím..) totiž je, že veškerý informace a zážitky jsou nepřenosný a díky tomu nedoceněný. Nabýváme zvláštní vědomosti, který ale prakticky nemáme komu předat. I když to děláme. Takže i kdyby tyhle texty dávali v porodnici jako brožuru pro matky, nebo je balili ke kondomům, bylo by to k něčemu?

Začne to těhotenstvím. Zažíváte běžný věci jako už miliony žen před váma. Ale připadáte si trochu výjimečně a chcete o tom s někým mluvit. Ale ta, která už těhotná byla, bude mít vždycky „lepší“ historku. Je už dál. Ta, která ještě není, si to neumí představit a většinou to ani nechce poslouchat. A ten? No, je to prostě chlap. Ale jo. Prej jsou i takový, co poslouchají a chápou. Nebo tak aspoň umí vypadat. Ale hodnota informací? Nula.

A co porod? Taky máte potřebu to celý detail po detailu někomu vyprávět? Předat někomu ty cenný poznatky? A kdo to chce slyšet? Komu to k čemu bude? Zřejmě jde jen o sdílení zážitku. Ano – zážitek to opravdu je. Jako žádnej jinej do tý doby. Zároveň není tak objevnej, poučnej, seberozvíjející a plnej výbuchů lásky, jaký jsem čekala. Pořád jsem to já. Jsem celkem šutr. Racionální realistický přímý člověk, co je nohama na zemi. Nevlhnu z krásných výhledů, nenadchávám se z roztomilých zvířat, nedojímá mě hudba. Pozitivní emoce prožívám všedně. Ty negativní mě hicujou víc. To je asi patrný. Zároveň jsem ale princezna toužící po romantických gestech.

A čekám na TEN okamžik. WOW zážitek. Něco, co mě fakt dostane. Myslela jsem, že to bude právě porod.

A tak jsem vyhlížela duchovní prozření. Že pochopím, proč jsme vlastně tady a budu děkovat svému dítěti, že mi konečně otevřelo oči. A pak se spolu poneseme na pozitivním obláčku vstříc věčnému kamarádskému vztahu matky a dcery. Hahaha.

Ale teď mě napadá, že já si vlastně ráda čtu o porodu jiných. A když jsem v šestinedělí viděla v telce Malé lásky, úplně mě to vzrušilo. Takže možná to sdílení není úplně k ničemu. Uspokojuje to tenhle zvláštní fetiš – vidět, jak trpí jiný, říkat si, že já jsem to teda zvládla líp, nebo si prostě jen připomínat ten moment. Chtě nechtě je řekněme dost silnej.

Další divná věc je, že z každý mámy se dřív nebo později stane kráva. Ta, kterou doteď sama nesnášela. Poučující nebo minimálně jen věčně žvanící o dětech a znějící, že poučuje. Klasický Jedno dítě, žádný dítě od zasloužilý mámy. Nebo dobře míněný Až si sedne, bude to hned lepší od prababičky. Řekněte upřímně. Jsou tyhle řeči k něčemu? Beztak si v duchu říkáte: Jasně. Ty jsi chytrá. Já nejsem ty. Moje dítě bude jiný.. Nebo takovýto Spi, když spí tvoje dítě. No, to je rada nad zlato! Fakt to někdo dělá?

Jenže smutnej fakt je ten, že děti se opravdu vkradou do většiny času a myšlenek. Ať se bráníte jakkoliv. A i když nechcete být „jenom“ máma, tuhle roli jste už vyfasovala. Navždy. A je hlavní. A pravděpodobně za ni nedostanete Oscara. Možná tak malinu. Ocucanou. Nebo od písku. Tak o tom chcete aspoň někomu říct! Protože jako matka kráva se najednou cítíte oprávněná předávat zaručený informace. Takže here I go, světe!