Tak akorát

Uklidni se.

Neřvi!

To už tě nemůže bolet.

No, podívej. Už byla v klidu a zase začíná natahovat.

Už na sebe jen strhává pozornost.

Měli by ji někam odstavit!

Co je ta opravdová bolest a kolik jí musí být, abychom si zasloužili se hlasitě projevit. Jaká reakce je ospravedlnitelná? Kolik pláče je tak akorát? Jak dlouho trvá „se uklidnit“.

Rozinka tuhle na rodinný oslavě spadla a nepěkně si narazila nohu. Celá se rozklepala, brečela a nebyla k utišení. Tak jsem jí chovala, utírala slzy, NESAHALA NA TO, vozila v bráchově kočáru a čekala. Někteří to neřešili, někteří ji chtěli uplatit a prababička ji chtěla někam uklidit.

Je zajímavý, jak moc dospělí lidi nechtějí být součástí projevů emocí a nejradši by je rychle ukončili. Zvláště ty hlasitý jako pláč, křik, ale třeba i výrazný smích.

Těžko říct, kde se to bere. Možná je to uspěchanou dobou. Máš problém? Pojďme ho vyřešit a jede se dál. Jsme nervózní, když něco neodškrtneme. Taky nám bývá stydno, že naše dítě není pod kontrolou, když všichni okolo pokojně sedí. A nebo je to pudový. Není výhodný dávat najevo slabost. Predátor by to mohl vycítit. Slabý jedinec musí pryč! 😀

Je těžký stát a nechat na sebe dopadat to, co zrovna z dítěte tryská. Já vím. Taky to dost často nezvládám a říkávám „Už nebreč.“ „Neřvi mi do ucha!“ I to slavné “Uklidni se.“ Řekněte, není to ten nejnemožnější požadavek?

Ale vybavte si, kdy vás naposledy něco fakt bolelo. Takovej ukopnutej malíček, nebo naražená brňavka jsou libovky. Já si tuhle při vysávání hodila na nohu podnožku. AU! Projela mnou ukrutná bolest, podlomily se mi kolena, řekla jsem pár sprostých slov, zesláble sebou hodila na gauč a koukala na svůj rudý pulzující prst se strženou kůží. Dala jsem si načas, než jsem nabrala sílu a mohla zase vstát.

To mi něco připomíná..

A proto se snažím. A pokud na to mám psychickou sílu, prostor a čas, nechávám děti prožít jejich emoce a jsem tam pro ně s otevřenou náručí. A pak jsem na sebe pyšná.