Hvězdný prach
Byla jedna maminka, která se moc těšila na svoje miminko. Už několik měsíců si ho nosila v bříšku a každý den si s ním povídala. Představovala si, jaké bude. O čem bude snít. Jak bude znít jeho smích. Jestli bude lechtivé..
Jednou večer se maminka nacpala výbornou večeří, kterou tatínek připravil, lehla si do postele a spokojeně usnula.
Zdál se jí sen. Měla v něm dceru. Asi pětiletou holčičku s blonďatými vlásky na ramena. Když ji večer ukládala do postele, povídaly si. Holčička básnila o všem, co by chtěla zažít, vidět a mít.
„Kdyby sis mohla vybrat jednu věc z těch všech vysněných, která by to byla?“ zeptala se maminka.
„Chtěla bych mít vlasy jako Locika! Dlouhatánský až na zem. To by bylo super, viď?“ zamrkala holčička.
„To teda bylo! Tak dobrou noc, zlatíčko.“ rozloučila se maminka a pohladila dcerku po vláskách.
Když odešla z ložnice, začala zvědavě obcházet knihovnu. „Někde tu musí být.“ mumlala si pro sebe. Hledala starý zápisník, který zdědila po prababičce. „Tady je!“ řekla vítězoslavně. O prababičce se v rodině říkalo ledacos. Dodneška ji nenapadlo ho otevírat. Začala jím listovat. Byl plný rad, tipů a vychytávek na nejrůznější problémy. Našla recept na sirup proti kašli. Návod, jak se zalíbit tomu pravému, kresby hub s popisky, a skoro na konci knížky byla zmínka o vlasech.
Začala přemýšlet, kde je v okolí nejbližší pole. Samotnou ji překvapilo, jak byla najednou pokusem s dlouhými vlasy posedlá. Nakonec ji napadlo použít mouku na chleba. „Žito jako žito.“ řekla si a nasypala jí trochu do plátěného pytlíčku a ten vložila holčičce pod polštář. Sedla si vedle postele a s napětím čekala, co se stane. Holčička spokojeně oddychovala. Nedělo se nic. Maminka nadzvedla polštář, aby se přesvědčila, že tam pytlík opravdu položila. Byl tam. Chvíli ještě na vlasy zírala a pak se nahlas uchechtla. „Snad jsem si vážně nemyslela, že to zafunguje.“ Políbila holčičku na tvář, zhasla lampičku a šla si taky lehnout.
„Mamíííí! Maminkooo! Já jsem Locika. Mamí! Koukej! Podívej se na mě“, hulákala ráno holčička a skočila mámě přímo do postele. Maminka si promnula oči a udiveně na dceru zamrkala. Opravdu. Vlásky po ramena přes noc vyrostly až k patám. Byly zlaté a krásně lesklé.
„Mami, to je zázrak, viď? Fakt se to splnilo. To, co jsem si včera přála!“ usmála se holčička. Maminka nevěřícně přikývla a špitla: „Opravdový zázrak.“
U snídaně maminka vyprávěla o starém zápisníku.
„Je po prababičce Darii. Dostala jsem ho, když mi bylo asi jako tobě. Tehdy jsem ho někam zašantročila a našla ho až když jsem se stěhovala k tatínkovi. Uklidila jsem ho s ostatními knížkami do knihovny a zapomněla na něj. Ale včera večer, když jsme se rozloučily, jsem měla pocit jako by mě volal.“ zašeptala maminka.
„Volal na tebe z knihovny? Jak to?“ vyptávala se s otevřenou pusou holčička.
„Víš, prababička Daria byla zvláštní paní.“ pokračovala maminka. „Můj tatínek – děda Filip, jí říkal bláznivá babča kořenářka. Ve vesnici, kde žila se povídalo, že vidí anděly a dokáže s nimi mluvit.“
„Mami, ona byla asi čarodějka, viď?“ přerušila ji holčička.
„Možná..“ přikývla tajuplně maminka. „Chceš si tu její knížku společně prohlédnout?“
„Jasně!“ vyhrkla holčička.
Usadily se na gauč v obýváku a začaly v ní listovat. Některé poznámky byly červenou barvou a svítil u nich vykřičník. Odhánění krvesaje vypadalo děsivě. A jiné byly rozmazané. U popisu Posledního rozloučení prababička asi brečela. No a u receptu na Ty nejlepší vdolky široko daleko měla nejspíš ještě mastné prsty. Následující stránka se celá třpytila.
„To je krása, viď mami.“ vydechla úžasem holčička. „Přečti to.“ pobídla maminku.
„Pro ty, co se chtějí dotknout hvězd.
O půlnoci za úplňku vypij kapek rosy sklenku.
Na zdraví a do dna! Pij, cítíš-li se hodna.
Čeká tě cesta nebeská, získáš křídla andělská.“ odrecitovala maminka.
„Co? Jakože poletím?“ doptávala se nechápavě dcerka.
„Asi. Já nevím. Zní to bláznivě. Bude to spíš jen básnička..“ odpověděla nejistě maminka
„Ale ty vlasy mi přece vyrostly! Proč by to sem prababička psala, kdyby to nebyla pravda. Zkusíme to!
„Nee.“
„Joo.“
„Ne!“
„Proč ne?“
„Je to povídačka. A i kdyby to fungovalo, je to hrozně nebezpečné. Dovedeš si představit, že letíš na nebi vedle hvězd?“
„Joo!“
„Až tam nahoře?“, ukázala rukou do stropu v obýváku. “Tak vysoko? To by ses nebála?“
„Ne!“
„Ani trošku?“
„No, možná trošičku. Ale jen takhle malinkato.“ naznačila holčička takřka neviditelnou mezírku mezi palcem a ukazováčkem. „Mamíí..“
„Mně se to nějak nezdá. Navíc dneska určitě není úplněk.“ snažila se maminka vykroutit z tohohle neuvěřitelného pokusu. Váhala, jestli se víc bála toho, že se povede a holčička opravdu poletí tisíce kilometrů vysoko, nebo nepovede, a celá magie kolem prababiččina zápisníku zmizí.
„Zkusme najít něco jiného.“ navrhla nakonec.
„Ne! To není fér. Já chtěla lítat s hvězdama! Nic lepšího tam určitě nenajdeme.“
„Ale no tak. Zamysli se, co by sis ještě přála.“
Holčička neodpověděla. Byla uražená. Ale po chvíli opravdu začala přemýšlet, jaké skvělé věci by jim mohl zápisník ještě splnit. Bylo toho dost. Některé byly srandovní a plné smíchu jako třeba prdící polštářek. Ale ten už viděla na pouti. Jiné zahrnovaly spíš pohodlí. Třeba samochodné nohy, nebo peřina, co by člověka po ulehnutí přikryla. To by byla paráda. Ale pak ji napadlo něco lepšího.
„Mami, víš, co by bylo super? Kdyby nám prababča poradila, jak vyrobit brýle, které by dělaly svět krásnej. Mohly by být třeba růžový. Jako ty, co jsme tuhle viděly v krámě. A kdybych si je nasadila, přestala by mě bolet ta naražená noha! Ty by ses na mě nezlobila, že jsem vylila mlíko a taky by pořád svítilo sluníčko a mohly bychom si celý den hrát venku. Myslíš, že to tam najdeme?“, zeptala se holčička nadějně.
Maminka se na ni usmála, chvíli ji mlčky hladila po ruce a nakonec řekla. „Bylo by prima, kdyby všechno bylo takové, jaké bys to chtěla mít viď? Myslím ale, že nic takového neexistuje. Na to byla i naše čarovná prababi krátká.“
„Aha.. To je škoda.“ vzdychla holčička.
„Možná je a možná není. Vzpomeň si, kdy ti nejvíc chutná zmrzlina?“
„Na výletě. Za odměnu, když vyjdeme nějaký veeelký kopec.“ ukazuje roztaženýma rukama. „Je pak taková sladší.“
Noo. A jak to bylo teď? Byla dlouhá zima a my byly smutné, že se musíme oblékat a chodit v mokrém sněhu, ale když jsme včera potkaly první sněženku, skákaly jsme radostí jako blázni.“
„To je pravda.“ mrkla holčička.
„Asi to bude tak, že, aby mohlo být něco krásného, musí být i něco ošklivého. Jako třeba zima.“ zachechtala se maminka.
„No ale mami, Péťa ze školky byl náhodou hodně smutnej, že už zima končí. On totiž děsně rád lyžuje, víš?“
„Aha.“ přikývla maminka.“ A to je další věc – každý má rád něco jiného. Takže s těmi brýlemi je to vlastně obráceně. Není potřeba si nějaké takové nasazovat, naopak je důležité zbavit se všeho, co nám brání ve výhledu. Otevřít oči a pozorně koukat. Pro každého je tu něco krásného.“ usmála se na dcerku.
„Máš pravdu mami. Tak to jdeme hledat. Máš babu!“ zavýskala holčička a rozeběhla se do pokoje.
V tom maminku ze snu vytrhla bolest břicha. Pohladila ho, protáhla si záda a znovu ucítila, jak už se její děťátko těší ven. Probudila tatínka a vyrazili do porodnice. Na cestu jim zářil obrovský stříbrný měsíc. “Dneska je úplněk“ usmála se maminka sama pro sebe.
O pár chvil později se jim narodilo miminko. Zlatovlasá holčička. Ležela tam, zabalená do deky, schoulená na maminčině hrudníku a zkoumavě koukala přímo na ni. Tak, jak to umí jen čerstvě narozená miminka. “Dneska to bylo těžký, viď?“ odpověděla holčičce maminka, jako by vedly rozhovor. “Ale zvládly jsme to. Všichni.“ Usmála se na tatínka pochrupujícího na křesle. „A právě teď mě nenapadá nic krásnějšího než tahle chvíle, andílku můj blonďatý. Svět je krásný! A já ti ho celý ukážu. Nebo ty mně?“