Prázdná hesla?

Všechna ta chytrá hesla z Instagramu najednou začínají dávat smysl..

• Žití přítomného okamžiku.
• Nezpracované emoce.
• Děti jsou vaše zrcadlo a přišly vás něco naučit.
• Nezahojený dítě v nás.

Na kurz žití přítomného okamžiku by se mělo chodit v páru. Zavřeli by vás do ložnice a řekli:

„Dejte si nechráněný sex a počkejte. Výsledek se dostaví.“

Asi tak za devět měsíců. Nejde být víc přítomný než s miminem. Není to možná okamžik, který byste v tuhle chvíli chtěli žít, ale opravdu jste tady a teď. Přibitý do křesla civějící na sající mimino. To je zvláštní, ne? I sebevětší cynik na něj chvílema zasněně čumí. Tak z toho mě bolí ta krční páteř!

Jak se chovají malí kluci teprve zjistím. Ale malé ženy? To je regulérně na kulku. A hlavně návod! Emoční škála je obsáhlá. A lítá to na ní nahoru a dolů. Vteřinu po vteřině. Jestli takhle chlapi vidí ženy, tak chápu, že nás nechápou. Co to sakra je?

Tuhle ve školce. Vidí mě – „mamííí!“ Skáče mi do náruče. Radost. Jdeme do šatny. Schovává se. Volám: „Rozárko, kde jsi?“ Jdu blíž: „Mám tě!“ Špatně! Pláč. Smutek. Asi jsem ji neměla hned najít. „Rozi, copak je? Tys chtěla, ať tě hledám dýl?“ Křik. Řev. Jekot. Pisklavý. Uši trhající. To musí slyšet celá školka. Vztek! Snažím se přiblížit, utěšit. Pochopit? Utíká přede mnou. Dvakrát proběhne chodbou tam a zpět. Znova křičí. Dupe. Nenávist. A pak najednou: „Mami? Pojď sem!“ Objímání. Úleva. Láska.

Upozorňovali nás, že vyzvedávání budou možná hodně citlivá. Celý den se jim hromadí všemožný pocity a když pak vidí maminku, pustí je ven.

„Je to dobré znamení. Děti se s vámi cítí bezpečně natolik, že ví, že unesete veškeré výlevy a přes to je budete mít rádi.“

Jako jo. Moje nesebevědomý já se tetelí. Někdo mě má opravdu rád a potřebuje mě. Ale sakra, to by ty nevybouřený emoce nemohla občas vylít na někoho jinýho? Třeba na tatínka? Když ji vyzvedává on, je to samej med. A doma spustí dead metal! Na mě. Vždycky to skončí u mě.

Děti vám nastavují zrcadlo. Vždycky jsem si říkala, co to je za kecy. Jaký zrcadlo? A pak mi to docvaklo. Děti jsou naše kopie. Moje dítě je moje kopie. Nemá jen stejně blonďatý vlasy, ale rovnou i moje příkrý manýry. Řve, protože řvu já. Neříká prosím a díky? Často ani já. Říká Jéžiš? Hned se vzteká? Je líná a chce, aby se o ní někdo staral? Já, já a já. Smutná konfrontace s realitou.

Dělám ovocný knedlíky. Chce mi pomáhat. Chvíli válí těsto. Hraje si s moukou. Jeden zabalí. „Super, Rozi!“ Dloube do těsta. „Mě už to nebaví. Tak já jdu..“ Easy peasy. Takže tohle mě přišla naučit? Jak snadno žít?

Děti mají jasno. Vědí, co chtějí. V čem je jim dobře a v čem ne. A podle toho žijí..

Já: „Rozi, co budeš dělat, až budeš velká?“ (mířila jsem k památné klíčové vzpomínce – už od malička jsi chtěla být doktorka, spisovatelka, učitelka)

R: „Nebudu chodit dřív spát. A budu mít počítač.“

Chci být tahle holka s růžičkama na šatech. (Líbí se jí.) Chci být Johanka. (Protože jde teď pěšky domů.) Chci být jednorožec. (Je krásnej.)

To je takovýto klasický na výletě. Dlouhým. Otravným. Na který jsem nechtěla jet:

„Tady bych chtěla bydlet.“ – „Proč?“ – „Protože bychom už byli doma.“

Rozhodně jsem se díky dětem naučila víc vnímat svoje pocity. A ve svých pětatřiceti konečně zjistila, že ta ženská cykličnost není kec. Fakt jsem na pěst pravidelně těsně před menzes. A míň na pěst těsně před ovulací. Určitá hladina napěstismu se drží v průběhu celého měsíce. Menzes nemenzes. To bude spíš cyklus máma na mateřský. Až přijde cyklus máma s oběma dětmi ve školce, to bude taková dlouhá ovulace. Ale to by znamenalo.. Další dítě!

Znáte teorii vnitřního dítěte? Malá nezahojená Martinka pravidelně vystrkuje růžky. Když se cítí ublíženě, přebírá scénu a jde za mě do boje! Taky máte kolikrát chuť chovat se jako ti naši haranti?

R: „Seš zlá a blbá!„

Já: „Ty taky!„

R: „Už s tebou nikdy nebudu kamarádka.„

Já: „Fajn. Stejně o to nestojím!„

Zajímavý je, že si to malý dítě ve mně s Rozárkou nerozumí úplně stejně jako ta velká ženská ve mně..

Vlastně je děsivý, kolik lidí u nás bydlí. Není divu, že nežijeme v harmonii. Rozárka a Tonda a jejich blíženecký alter ega. Já a moje vnitřní dítě. Taky ale já a moje nevyřčený očekávání. ADHD pes. A Filip. Jo, ten je nudnej. Prostě jen on. Průzornej jako křyšťál.