Domněnky

Filip je řemeslník. Dost času pracuje z domova. Buď je v garáži v dílně, nebo doma na počítači. Zkrátka pořád tu někde je. Nedodržuje žádnou pracovní dobu a navíc rád kouká na kutilská videa na Youtube aka prokrastinuje. Tu si dáme spolu kafe. Tu přebalí Tondu. Pak ho pošlu s kompostem, potřebuju pro něco na půdu. „A jak bys teda odpověděl na tenhle email?“ A hodina je pryč. Kolem pátý už ho zase naháním domů na večerní kolotoč krmení, koupání, bojování u čištění zubů a uspávání.

Mívám pocit, že ho využívám moc. Že by se měl věnovat práci. Že musí být ve stresu. Tehdy se sbalím a jdu s dětma pryč. Na pár hodin na hřiště, nebo na pár dní na chalupu k našim. V tu chvíli neřeším, co bych chtěla já a jak mi je. CHYBA. Vždycky mě to dožene. Jsem nervní, děti unavený, nechápeme se a všichni bychom už chtěli být doma.

Stěžoval si, že nestíhá v práci? NE.

Řekl mi, že potřebuje víc času pro sebe? NE.

Poprosil mě, ať s dětma odejdu z bytu? NE.

Je nesvéprávný a musím za něj rozhodovat? NE.

Ozval by se, kdyby ho něco doopravdy štvalo? ANO

Tak PROČ?

Nevytvářej si domněnky. Nepředjímej. V mém případě spíš „nevkládej lidem do úst svoje myšlenky.“ Řekla bych, že tak 80 % mýho života není skutečnejch. Tiché odpovědi na nikdy nepoložené otázky. Neuskutečněné rozhovory. Je těžký se toho zbavit. Zvlášť, když vedle sebe máte někoho, kdo o svých pocitech sám od sebe nemluví a vy byste o nich nejraději mluvila pořád.

„Filipe, jak jsi na tom? Seš nervní z práce? Stíháš? Já mám zase pocit, že bych měla s dětma odjet a dát ti prostor.“ – „Dobrý. Nejsem. Stíhám.“

A tak jsme zůstali o víkendu doma. Společně. Snadný.