14 tipů, jak se dostat zpět do pohody
Možná to byla poporodní deprese. Možná „jen“ nastřádané vyčerpání. Nemožnost být sama sebou. Sama. Neosahávaná. Možná všechno dohromady. Pár měsíců jsem se měla opravdu špatně. Dennodenně se mi chtělo brečet. Znáte knedlík v krku, když to na vás jde u smutný scény filmu? Měla jsem ho permanentně. Úplně se mi stáhlo hrdlo. A nejen to. Celá jsem se zaťala. Automaticky jsem si sedala se zkříženýma nohama, křečovaly mi vnitřní strany stehen, měla jsem sepnutou čelist a ráno myslela, že mi bolestí prasknou bedra.
Tolik žen má dvě děti a třeba i s menším věkovým rozdílem a zvládají to. To vydržím. To dám!
Nikdo mi nepomohl. Nemohl. Nevěděli to. Snad jen pár z nich. Celou pravdu. Držela jsem společenskou fazónu. Masku „dokonalé“ matky. Ale uvnitř jsem explodovala pokaždý, když Tonda brečel a nešel utišit. Pokaždý, když mě Rozinka neposlechla a dělala si dál svoje. Pokaždý, když se to dělo najednou a oba mi hučeli do uší. Stresovalo mě chodit mezi lidi. I tak jsem to dělala. A bylo mi hůř. Stačilo málo, aby se to sesypalo. Abych se složila. Dělo se to. Doma, když jsem mohla povolit. Ubrat trochu tíhy a dát ji Filipovi. Večer v křesle po uspávání a kojení na etapy jsem někdy vzlykavě štkala, někdy unaveně zírala do prázdna a snažila se přijít na to, co s tím.
Jak se dostat zpět do pohody?
Zhmotnit se.
Možná to zní jako blábol, ale dneska za všemi těmi kroky vidím cestu k uzemnění a najití sebe sama. Některý jsem si naordinovala vědomě, některý přišly samovolně.
- Fyzioterapie – povolování těla.
- Psychoterapie – povolování mysli.
- Ledový sprchy – budování fyzický a mentální otužilosti.
- Cvičení – uvolnění, zpevnění, uvědomování těla.
- Našla jsem si vlastní hranice a pravidla. Třeba koukání dětí na TV. Někde vzadu v hlavě jsem měla zdvižený prst, že bych je měla zabavit nějakým hodnotnějším způsobem. Ale zjistila jsem, že není můj. Vlastně považuju za výhru, že můžu Rozince pustit film a ona se bude koukat.
- Povolila jsem si nezvládat. Nemoct. Křičet na děti, být protivná a nervózní.
- Naučila jsem se hledat jádro problému. Pojmenovávat pocity.
- Podpořilo to větší komunikaci s dětmi. Probírání jednotlivých situací, vysvětlování, uznávání chyb, omlouvání.
- Zvedaly mě hovory s Filipem. Jeho nadhled. A ujištění.
- Sepsala jsem to. Všechny pocity. Srajdy, co jsem cítila.
- Vystoupila jsem z role mámy. A nastoupila do práce. Aspoň na chvilku.
- Zvykli jsme si. Všichni – já, Filip, Rozinka, Tonda. Na sebe. Na situaci.
- Děti povyrostly. Rozinka už mě nepotřebuje ke každé hře. A Tonda si většinu času vystačí sám.
- Jsem vyspalá.. Minimálně o trochu víc, než před rokem.
Některý trable zmizely. Některý tam pořád jsou. Bývám na nervy, ale jak říkala kamarádka „Všechny jsme na nervy!“ a díky stabilní základně – MNĚ, to jde všechno nějak líp zvládnout.