Na kordy

Každý z nás se už určitě někdy potkal s generačním rozdílem ve vnímání a řešení nejrůznějších situací. Osobně se nepotýkám s žádnými velkými třecími plochami. Občas se něco objeví, ale buďto mě to nechává chladnou a nebo, pokud se mě to dotýká, umím se proti tomu vymezit. Ale někdy svůj postoj bráním bez výsledku tak dlouho, že příště už jen rezignovaně mlčím. Jedno takový téma u nás v rodině existuje – neochvějný názor starší příbuzné, jak bychom měli oslovovat našeho syna..

Ale jak podotkla moje sestřenice: „Hrozný je, že to nikdy neskončí.“ No jasně, že ne! Vždycky bude někdo mladší, koho lze poučit. Doporučit mu svou pravdu. Protože já ji mám! A můj názor je ten jediný správný.

Takže je nanejvýš pravděpodobný, že stejně tak, jako nám vadí, že nám naše babičky, mámy, tety a tchyně podsouvají svou pravdu, tak i my už teď štveme naše děti, když jim říkáme, co si mají vzít na sebe, co nemají říkat a že se mají jít preventivně vyčůrat. Je úsměvný, že tenhle generační faktor nadřazené pravdy je s námi od vždycky. A ve chvíli, kdy prvorozeným pořídíte sourozence, může začít nanovo.