Zpět v procesu vol. 2

Jak se mám po dvou měsících v práci? Skvěle! A nepíšu to proto, že mě začalo sledovat pár kolegů – Hi there! 🙋🏼‍♀️

Poslední příspěvek jsem psala po pár dnech v práci z pozice strachu z neznáma, plná stresu z toho, co budu muset zvládat. Automaticky jsem počítala s tím, že všechno bude na mně. Teď mám o poznání pozitivnější náladu 😉

Nejsem sama.

Mám manžela, a děti tátu. Najeli jsme na praktické domlouvání. Dům nám na hlavu nepadá, nechodíme v chuchvalcích prachu (jen občas 😃), máme co jíst, vození do školek a na příměšťáky si dělíme podle potřeby.

Děti si vedou skvěle. Strach z celodenního pobytu v institucích byl víc můj než jejich. Tím ale neříkám, že ráno nekňourají, když vyrážím do práce a oni teprve snídají. Stejně tak fňukají i odpoledne a valí na mě celodenní bolístky. Ale mě už se to tolik nedotýká. Jsem odpočatá, mentálně naplněná a cítím se potřebná (i jinde než doma). Jsem vyzbrojena dobrou náladou, a dokonce se na ně občas i těším 😃 Navíc vypjatých scén znatelně ubylo. Jednoduše proto, že spolu netrávíme tolik času.

S tím vším jde ruku v ruce i větší chuť na partnerské hrátky 🍆🍑 Po sedmi letech vztahu konečně přišel jejich čas 😋 Nejen prakticky, ale i filozoficky. Dennodenně si uvědomuju, jak krásně funguje „nekonečná smyčka spokojenosti“ – čím lépe je mi v různých oblastech mého života, tím lépe „se slyším“ a o to spokojenější se můžu stát.

Je mi hezky. V práci, i doma.

Po dvou měsících, kdy jsem si všechno prakticky osahala (včetně kolegů – zase ahoj, Jířo 😃), můžu říct, že můj život je teď v podstatě bezchybný.

Takže tentokrát posílám naději všem čerstvě znovu pracujícím maminkám. Bude to dobrý!