Upřímnost

„Každý má občas myšlenky, za které se stydí. Nemůžete zabránit, aby se objevily. Nesmíte je ale nechat vyjít na povrch. To je zásadní věc. Na tomhle jsou postaveny základy civilizace, nebo alespoň toho, co z ní zbývá.“

Těchto pár vět ve mně od včera rezonuje. Hlavní hrdina Příběhu Arthura Truluva si o své ženě pomyslel, že vypadá ošklivě…

Irituje mě, že lidi neříkají pravdu a balí své výroky do společensky snesitelného hávu! I přes to tu s vámi chci dál v poklidu žít. Občas tedy raději mlčím 😀

Co by se asi stalo, kdyby lidé mluvili 100% pravdu a říkali všechno, co je napadne…

Přečtěte si také krátký úryvek z připravované knížky na toto téma.

Na příští návštěvě se mě terapeutka zeptala, jak se mám.

„No jak, na hovno!“ chechtala jsem se zoufale. 

Moje odpověď ji kupodivu nepřekvapila. Zřejmě jsem se minule dost přesvědčivě uvedla. 

„Já bych si přála mluvit takhle na rovinu přede všema. Všechny ty zdvořilostní fráze a nejfrekventovanější otázka: Jak se máš? Zajímalo někdy někoho, jak se mám doopravdy, nebo chtěli slyšet jen – dobrý. A co ty?“ 

„Máte pravdu, většina lidí asi nečeká žádnou jinou odpověď. Myslím, že málokdo je připravený čelit negativním emocím. Zvlášť, když nejsou jeho vlastní.“