Tradice

Nejsem apriori proti lhaní dětem, ale stalo se přirozeně, že jim nelžu. Nechci říkat nikdy, abyste se mě odteď nesnažili nachytat: „Ha, teď jsi zalhala!“ Jde hlavně o takovýty drobný lži: „Ne, tenhle vláček nefunguje. Nejde tam vhodit koruna.“ „Nemůžu ti pustit písničky. Ten mobil je rozbitej.“ „Nevím, kde je ovladač. Asi se ztratil.“ Na to, jak nesnáším negativní emoce, tak v těchto případech, prostě řeknu, jak to je, a chvíli zloby nebo výčitek vydržím. „Ovladač je támhle a dala jsem ho tam, protože nechci, abys ho kousal.“ „Nechci ti pustit další písničky. Už ses koukal hodně.“ A podobně.. Ale na druhou stranu se mi to natolik vrylo pod kůži, že se to dotýká třeba i „tradiční dětské pohádky o Ježíškovi“. Ne, že by mi bylo zatěžko tuhle hru hrát, ale nejsem typ, co by se za každou cenu snažil tohle tajemství udržet. (A že takové lidi znám.) Je mi jedno, pokud se to provalí. Ale není to škoda? Není právě tohle dodržování tradic to, co tvoří dětství?

Mikuláš k nám nechodí a vlastně dětem k „němu“, Barborce, od Beránka, ani k Velikonocům nic nepořizujeme. Vždycky někde něco dostanou. Mně se tradiční prosincová trojice nelíbí, takže se na ni logicky nijak nechystáme. Rozhodně ne psychicky ve stylu: „Musíš bejt hodnej, nebo si tě vezme čert.“ Rozinka se občas zeptá, jestli existují čerti/andělé/víly a já řeknu:

„Já myslím, že ne, ale pokud tomu věříš, tak pro tebe můžou. Někdo tomu věří a existují pro něj. Já tomu nevěřím, takže pro mě nejsou.“

Líbí se mi představa hledat si jako rodina vlastní tradice. Tuhle jsem v rozhovoru slyšela Patrika Hartla říkat, že Vánoce slaví už v půlce prosince, protože si je chtějí užít předvánočně naladění v období těšení dřív, než se vše přehoupne do stresujícího pražského bláta. A na ty reálný jezdí k moři. Nejsem si jistá, jestli bych zrovna něco takovýho chtěla i pro nás, ale obdivuju „odvahu“ dělat to jinak. Zatím se v tom trochu hledáme. Je šokující uvědomit si, že teď jsme to my, kdo tvoří kouzlo pro děti. Ti dospělí. Rodiče. A když si na Štědrý den nepřipravíme svíčky, nebudeme je pouštět. Občas mě to vyděsí. Protože v mých vzpomínkách na dětství Kouzlo Vánoc existuje a pro svoje děti ho chci taky! Ale možná naši rodinnou tradici odstartuje vánoční svatba následovaná společnou oslavou výročí. Už navždy předvánoční.