Tik ťak, tik ťak

6 hodin spánku za svobodna (rozuměj bez dětí) = ty jo, to budu v práci pěkně mrtvá. Ale odpoledne to dospím.

X

6 hodin spánku s dětma = konečně! Luxus. Na zítra asi naplánuju nějaký výšlap do hor.

4 hodiny minimální pauzy do další možný dávky Paralenu horečnatýmu dítěti = nesnesitelně dlouhý. Takřka nemožný vydržet.

X

4 hodiny času dopoledne, když jde dítě po o = uklidím po snídani a pak pomalu vyrazíme pro Rozárku do školky..

Ve vrcholném období Rozárčina „mami, pojď si hrát“ jsem zkoušela různý způsoby, jak potěšit ji a sobě zachovat nervy. Jedním z nich bylo: půl hodina tvoje/půl hodina moje. Program podle jejího přání střídal ten můj a v tu dobu mě měla nechat být. Podle předpokladu chtěla svou půlhodinu trávit hraním si se mnou. Barbíny šly do bazénu, jedna se topila, druhá ji zachraňovala… A ještě čtyřikrát dokola. Celou dobu jsem si říkala, že to určitě strašně rychle uteče a už jsem přemýšlela nad tím, jak zareaguje, až zazvoní budík a bude čas střídání. Crrr! „Tak a teď si hraj sama a já si jdu dělat svoje věci.“ Vzala to nečekaně v pohodě. Co teď? Šla jsem na WC, vyčistila si zuby, uklidila nádobí z myčky. Co? Uběhlo teprve deset minut?! Rozárka po mně pokukovala a mně už začala cukat pusa, jestli se můžu přidat. Normálně jsem nevěděla, co s tím nenadále nabytým mega dlouhým časem dělat!

Dneska je ta nesnesitelná představa dalšího společnýho nikdy nekončícího hraní už jen vzpomínkou.

Čas je relativní.