Strach

Častokrát bavíme kamarády historkama, jak si doma vychováváme generálku, musíme fungovat podle pravidel a poslouchat na slovo. Smějou se, my se smějeme.. I vás jsem chtěla pobavit článkem o strachu z vlastního dítěte. Ale uvědomila jsem si, že to vlastně není srandovní a hlavně to není pravda.

Není to strach z ní a její reakce. Je to strach ze mě a z té mojí. Jak mně bude, až přijde vypjatá situace. Snažím se vyhýbat jakýkoliv zámince k pláči. Jsem opatrná, předpovídám, kličkuju, uplácím. Chceš na cestu žvejku? Bonbón? Sušenku? Pustit písničku?

„Mám toho plyšáka vzít s sebou do školky, nebo ho nechat doma? Řekla jsem, že ho koupíme společně. Bude víc naštvaná, že jsem ho koupila sama, nebo, že jsem ho nevzala s sebou, když už jsem ho koupila?“

„Nikam se mi nechce. Jsem nastydlá. Venku je kosa. Ale co, až si uvědomí, že jsme zazdili Strašidelnou ZOO. A věř mi, ona si na to vzpomene!“

Směšný? Rozhodně! Ale takhle to fakt bylo. Proč je střet s negativníma emocema tak nepohodlnej a chceme ho mít rychle za sebou? Říkávám „nebreč“, „neřvi“, „už mě z toho bolej uši“, „to se nedá vydržet“.. V duchu všudypřítomné respektující výchovy a zbavování se naučených vzorců od předchozích generací uznávám, že moje reakce by mohly bejt jiný, ale ten pocit? Příroda zařídila, aby nás pláč zalarmoval a my nenechali dítě umřít. Blbý je, že bývá často natolik drásající, že ho chceme zabít sami.