Příliš mnoho podnětů

O víkendu jsem zase po nějaký době byla na dně. Nebylo tak tmavý, jako kdysi a celkem brzo jsem se odrazila, ale bylo to děsivý. Měla jsem pocit, že už nemůžu dál. Že musím začít křičet tak, abych si vyřvala plíce z těla ven. Že jestli se mě ještě někdo dotkne, vybouchnu. Co se asi muselo dít uvnitř mě, když jsem cítila, že sama v sobě nemůžu dál bejt? Zřejmě se tam všechno to potlačovaný a přehlížený NĚCO už nevešlo. A proč? Jakto, že se to stalo?

• Snad proto, že byla neděle a kdo nezažil nedělní syndrom, jako by nebyl. Notabene s dětma.
• Snad proto, že plánujeme svatbu, která je už za měsíc a půl a já myslím na všechny úkoly, který je potřeba udělat.
• Snad proto, že jsem pořád unavená. Tak strašně moc. I přes to, že poslední dny spí Filip s Tondou v jiný místnosti, abychom ho odnaučili na noční buzení, stejně jsem minimálně dvakrát v noci vzhůru. Utěšuju Rozárku, když se vzbudí ze sna, nebo pouštím psa ven, když potřebuje urgentně čůrat, nebo potřebuju urgentně čůrat já, nebo prostě jenom nespím tvrdě. Kdy se konečně zase vyspím! To je tak frustrující.
• Snad proto, že mě už pět let v kuse bolej záda.
• Snad proto, že i přes to všechno mám potřebu seberealizace a v hlavě spoustu věcí, co bych chtěla udělat v rámci vydání vlastní knihy.
• Snad proto, co všechno s sebou pořád nosím. Veškerou tíhu naší rodiny.

Včera ráno jsem si chtěla vyčistit zuby, potřebovala jsem kadit a vyměnit si kalíšek, ale místo toho jsem šla za Rozárkou do ložnice. Znervózňovalo mě, jak tam má roztahaný veškerý svoje kostýmový šaty, šmínky a šperky. A když Tonda začal patlat rtěnku po posteli, byl konec! Nebo spíš začátek. Tak a teď vám všem ukážu, jak moc jsem nasraná.

Tondo, to si děláš srandu, ne? Uaaah! Rozáro, jde se uklízet. Nechci! – Musíš! Nemůžu, nemám na to sílu. – Měla jsi sílu to vytahat, tak musíš mít sílu to uklidit. Tonda se na mě sápe. Snad nechce zase nakojit. Pane bože NE! NEEE! Nechci! Dej mi pokoj! Nechápavé pohledy. Pláč..

Tondu jsem oblíkla a dala Filipovi ven se slovy – můžeš se o něj chvíli starat? Rozárce jsem pustila pohádku. Obstarala vlastní hygienu, oblíkla se a vyšla na zahradu. Filip měnil gumy. Tonda si hrál na písku. Koukala jsem na ně a trochu se uklidnila. Pak mě Rozárka zavolala, že chce přepnout pohádku. Udělala jsem to a šla vařit oběd. Připravená čelit tisícům dalších podnětů, který na mě čekají. Snad se pod tu pokličku vejdou, když před chvílí kus vytekl ven.

Dávejte si ty pauzy! Tisíce malejch a občas větší, protože jinak se o ně tělo přihlásí samo. Třeba až postý svoje dítě odstrčíte, ať vás neošmatlává, ono vás ve vzteku plácne a pak na sebe budete vzájemně řvát, že jste pitomý.

Mimochodem – co je víc? Jít se vyspat, když spí Tonda, protože jsem hrozně unavená; nebo jít psát tenhle článek, protože mám hrozný puzení to ze sebe dostat? Podle Maslowa je spaní víc, ale vy právě čtete tyhle řádky…