Příhody blešky Julči

Mrštná bleška Julča žila spokojeně na velkém bernardýnovi Bedřichovi. Bydleli v horách u starého bači. Julčiny dny vypadaly všechny stejně. Ráno ji budilo šlehání větru ve tvářích, když se Bedřich proháněl po horských pastvinách a večer ji uspávala vůně ohně a bylinného likéru, který si bača naléval z Bedřichova soudečku na krku.

Jednoho dne ale blešku probudilo něco neobvyklého. Divný zápach a křik kamarádek: „Honem! Utíkejte!“ Julča si ani nestačila promnout oči a už do ní šťouchla starší blecha: „Seskoč a utíkej! Tenhle zápach znám. Je to přípravek proti blechám!“ A tak Julča skočila. Dopadla na trávu a skákala pryč tak rychle, jak jí to bleší nožky dovolily. Skákala od chalupy lesem, po louce, vysokou trávou a zastavila se až v městském parku. Vyskočila na lavičku, oddechovala a rozhlížela se, kde jsou ostatní. Moudrá paní blecha, kamarádka Tonča a všechny další Bedřichovy blešky. Nikoho z nich ale v okolí neviděla. Sedla si a přemýšlela. Co teď budu dělat? Vrátím se za Bedřichem? Kudy? Co to vůbec je přípravek proti blechám?

V tu chvíli něco nadzvedlo hromádku listí vedle lavičky. Co je to? Na psa vypadá malinkatě. Ale srst má.. pomyslela si Julča a seskočila zvířátku rovnou na záda. Byl to ježek Jaromír. Právě vyzobával drobečky spadané z dětských svačinek. Ve chvíli, kdy Julča dopadla, vydal se na cestu. Konečně si mohla na chvíli odpočinout. „Uff..“ Oddychovala. „Au!“ Něco jí píchlo do zad. „Jauvajs!“ A teď do zadku. „To je teda nepohodlný domeček!“ nadávala Julča a vrtěla se v ježkových bodlinách. Rozhlížela se, kam by mohla přeskočit. Štěstí jí přálo. Jaromír zastavil u plotu do ZOO přímo naproti surikatímu výběhu.

„Ty vypadají jemně! A je tam celá rodinka.“ zajásala a rozskákala se skrz plot rovnou k nim. Zaplula do kožíšku té největší – paní Surikaty. V tu chvíli začalo pořádné rodeo. Surikaty se skoro nezastaví. Pořád někam běhají. Stoupají si na zadní a sledují okolí. Julče se z toho trochu točila hlava. Ale byla to zábava. Škádlily se mezi sebou, prolézaly v bludišti nor a přebíhaly výběh tak rychle, že cítila vítr ve vlasech jako na Bedřichově srsti. Zastesklo se jí. Co asi dělá Tonča? Někde se přece ostatní blechy zabydlet musely.

V tu chvíli do výběhu přiletěl kos. Zkusím štěstí jinde, pomyslela si odvážně a vyskočila paní Surikatě z kožíšku rovnou ptákovi do peří. Ten zamával křídly a ve vteřině byli nahoře. Julča se musela pořádně chytit. To byla výška! Kos dělal obhlídku a kroužil nad ZOO. Když se bezpečně usadila, z pod peří vyhlížela své kamarády. Zahlédla krásnou zlatavou srst, čtyři nohy, ocas.. Pes? napadlo ji a vyskočila střemhlav dolů přímo do klece lva Antonína a lvice Terezky.

„Roar“ ozvalo se, jakmile dopadla na zem. Antonín zrovna dával všem zvířatům v ZOO na vědomí, kdo je tady pánem. Králem džungle! Julča se vyděsila. Ale teď už nešlo nic dělat – kos dávno odletěl a ke kraji klece bylo daleko. Odrazila se a skočila do Terezčiny srsti. „Roar“, zařval lev znovu. Ach ne, tady to bude asi nebezpečné, krčila se Julča se zavřenýma očima. Cítila, že se lvice hýbe. Někam šla, ale Julča se neodvážila otevřít oči. Zuby jí drkotaly strachy a vyčítala si, že nezůstala u surikat. Vzpomněla si na jejich zábavné hry a trochu se uklidnila. Pak samým vyčerpáním usnula. Po chvíli se probudila do podivného ticha. V kleci Antonína a Terezky byl klid. Žádné výkřiky. Otevřela jedno oko, druhé oko, rozhlédla se a zjistila, že lev i lvice spí. Leželi vedle sebe na velkém bílém kameni, objímali se a poklidně pochrupávali. Teď nevypadají tak děsivě, ale stejně raději půjdu.

Vyškrábala se po stromě k hornímu okraji výběhu a přeskočila do klece vedle. K opicím. Hned potkala spoustu blešek. Skákaly z jedné opice na druhou a hrozně se tomu smály. Přidala se k nim a skákala jak pominutá z velké opice na malou, z malé na mládě a zase na velkou. Hopsala jako na trampolíně. Byla to zábava a celé odpoledne se smála. Úplně zapomněla, jak vyděšená ještě před chvílí byla. Skákání ji unavilo až večer. Zastavila se na opičím mláďátku a v tom vedle ní začaly šmátrat prsty paní Opice. Julča zahlédla, jak jiná bleška o pár chlupů dál skončila v její dlani. A pak v puse! Hop. Julča uskočila šmátravé ruce jen o kousek. Aha! Tak proto tyhle blešky pořád skáčou! Ještě nějakou chvíli hopsala z místa na místo a kryla se šikovným rukám opičí rodiny. A pak se setmělo. Z nedaleké klece zahoukala sova. V ZOO nastal noční klid. Opice se uvelebily jedna vedle druhé a usnuly. Julča neviděla ani na krok. Rozhodla se přes noc počkat tady.

Když ji ráno pošimral první sluneční paprsek, nelenila a hned vyskočila hledat lepší bydlení a svoje kamarády. Na jakém zvířeti by mohlo být bleškám dobře, přemýšlela.

Tou dobou začali do ZOO chodit první návštěvníci. Jedním z nich byl i Honza. Zvídavý kluk, který se narodil s vadou očí. Nic neviděl. Ale to mu nebránilo v prozkoumávání světa. Nejraději chodil na procházky do lesa a poslouchal zpívání ptáků, bručení medvědů a skákání zajíců. Vždycky s sebou bral svého slepeckého psa Kubu. Ten den Honzova maminka rozhodla, že společně vyrazí do ZOO prozkoumat zvuky exotických zvířat. Zrovna když Honza s úsměvem na tváři poslouchal hýkání plameňáků se svým věrným labradorem po boku, skákala kolem uřícená Julča a zahlédla pejskovu krásnou srst. „Pes!“ vyhrkla, „Co ten tady dělá?“ Neváhala. Odrazila se a skočila Kubovi rovnou za krk.

Když dopadla, zavrtala se do huňatých chlupů, oddechovala a koukala vzhůru na nebe. Nepřemýšlela, co bude dál. Byla v bezpečí a pohodlí. V tom do ní někdo šťouchnul: „Ahój, ty jsi tady nová?“ Zamžourala a uviděla před sebou malého blešího kluka. „Já jsem Štěpán. Pojď se mnou, vezmu tě k nám.“ vzal Julču za ruku a tahal ji béžovou psí srstí. Po pár skocích uslyšely hlasy spousty blešek. Babička blecha vařila marmeládu, Děda blecha hrál na kytaru, blešátka radostně poskakovala. Scházely se sem blešky z celého okolí, aby si společně užily hezký den. Julče se to líbilo. Smála se od ucha k uchu a poslouchala blěší ruch.

„JULČOOO!!! JULČOOO!!“ ozvalo se a vtom ji někdo plácnul do zad. Otočila se a nemohla uvěřit vlastním očím. Bylo to Tonča! „Kde se tady bereš?! Já tě tak ráda vidím.“ radovala se Julča. Objaly se a skákaly radostí, až se Kubovi zavlnily chlupy mezi lopatkami. Julča začala vyprávět o pichlavém ježkovi, milých surikatách, vzrušujícím letu na kosovi i o děsivém pobytu ve lví kleci. Po chvíli se kolem dvou kamarádek udělal hlouček a blešky s úžasem poslouchaly Julčiny příhody. Vyprávěním strávily celý zbytek dne a večer spokojeně usnuly.

Od toho dne žila Julča s Tončou společně s novými blešími kamarády na Kubovi. Nebály se dalšího útoku přípravku proti blechám, protože věděly, že když budou spolu, zvládnou všechno. Bát se ani nemusely – Honza byl takový milovník zvířat, že blešky na Kubovi nechával schválně.