Pravá a Levá

V malinké vesničce Velemice na jihu Čech žil veselý mladík Vojta s maminkou. Byl to prostý kluk, žádný chytrolín. Ale o všechno se zajímal a dychtivě hledal odpovědi na nejrůznější otázky, které ho napadaly. Jak to, že měsíc je někdy vidět i přes den? Jak můžou ryby dýchat ve vodě? Vidí netopýři vzhůru nohama? Jednou ráno po vydatné snídani se šel Vojta projít na louku nad vesnicí. Pískal si do kroku a koukal dolů k zemi na svoje nohy. Po chvíli zastavil, svalil se do trávy a zamumlal si sám pro sebe, „Chudinky moje – Pravá a Levá, poslušně kráčíte tam, kam vám řeknu. Spolu, ale vlastně každá zvlášť. Nikdy nejste spolu.“

V tom Vojta vstal, rozeběhl se a pelášil domů. Vtrhl do světnice a začal roztržitě balit věci – raneček, buchty přímo z pekáče, pletené ponožky, košili.. A nadšeně u toho volal na mámu: „Mami, jdu do světa! Zjistím, jestli někde existují nohy, které jsou pořád spolu!“ Maminka se usmála: „Vojto, nedělej si legraci. Pojď, dáme si spolu buchty s mlékem.“ Ale Vojta balil dál. „Vojtíku, neblázni. O čem to mluvíš? Jaké nohy?“ Neposlouchal. Byl tou otázkou tak posedlý, že už se viděl na cestách. Zauzloval raneček, políbil maminku na čelo a ve dveřích zavolal: „Až zjistím, jak to s nimi je, vrátím se!“ Kluk bláznivá. Snad se brzy vrátí, pomyslela si maminka. Koukala za ním z kuchyňského okna a utírala si slzy utěrkou.

A tak se Vojta vydal na cestu. Jako první navštívil nedalekou vesnici – Semínovu Lhotu. Procházel po návsi a zahlédl obrovskou farmu. Směle vešel dovnitř. Sedlák Jindra nejprve koukal jako puk, když slyšel, proč Vojta přišel, ale pak si řekl, že mladému zvědavci ukáže všechna zvířata. Třeba se mu tady zalíbí a rovnou ho zaměstná. Jak procházeli farmou, míjeli ohrady s kozami, kravami, potkali slepice, kohouta a taky bažanta. Ať už měla čtyři nohy, nebo dvě, všechna zvířata s nimi kmitala a ony se míjely stejně jako ty Vojtovy. Levá Pravou, raz dva. „To není ono. Zvíře, které hledám tu nemáte. Díky za prohlídku. Na shledanou.“ Vojta směle vykročil za dalším poznáváním. „To jsem z toho jelen!“ nevěřil Jindra vlastním uším. Mávl rukou a vyrazil kydat hnůj.

Když jsem spokojené nohy, co spolu tráví celý den, nenašel u nás, třeba se mi poštěstí v jiné zemi, řekl si Vojta a vydal se do sousedního Slovenska. Cestou do Vysokých Tater potkával spoustu lidí i zvířat. Na nádraží se zahleděl na batole – dvě nohy, dvě ruce, batolí se první, druhá, třetí, čtvrtá. Chvílí nepostojí.. V lese pozoroval zajíce, vydru a veverku. Ničí nohy si společně nehověly. Jedna střídala druhou v rychlém kroku nebo skoku. Při výstupu na Gerlachovský štít potkal medvědí rodinku. Táta medvěd si drbal záda o smrkový kmen. Přešlapoval na zadních a přední se mu kymácely ze strany na stranu. Máma medvědice kráčela s medvíďaty směrem k brlohu. I medvědí tlapy se pořád míjejí, pomyslel si a rychle se schoval za tlustý kmen stromu, aby ho neviděli.

Později večer byl trochu smutný, že stále nenašel to, co hledá, ale nezoufal a řekl si, že náš evropský kontinent je asi plný stejných lidí a zvířat a všechny nohy to tu mají stejně. Pojedu do Afriky! To bude určitě to pravé místo.

Afrika, horký kontinent plný zajímavých zvířat a nádherně barevných míst. Od prvního dne potkával Vojta samá nová stvoření. Ráno kolem něj proběhl pštros. To jsou mety! Dlouhé hubené nohy jedna vedle druhé sviští neuvěřitelnou rychlostí. Večer, když se oplachoval v místní řece, nevěřil vlastním očím. Hroch! Páni, ten je obrovský. A ty zuby. Prý má nepředstavitelnou sílu stisku! Par dní nato zahlédl slona. Čtyřnohé majestátní zvíře s dlouhatánským chobotem. Skoro jako pátá noha. Nebo spíš ruka? Ale žádné místní zvíře nedopřávalo svým nohám poklidný čas pospolu. Vojta byl zklamaný. Opravdu neexistuje spokojená Pravá s Levou?

Unaveně si sedl pod strom, opřel se o kmen, hodil nohu přes nohu a smutně koukal do teplem tetelící se savany. „Nikdy nejsou spolu! Chuděry moje.“ V tom si k němu přisedl starý vousatý pán: „Co jsi tak smutný, hochu?“ Vojta byl tak zoufalý, že ho ani nezarazilo, že místní vesničan mluví česky a vzdechl: „Žádné nejsou spolu.. A já je tak dlouho hledal.“ Pán skrčil čelo, pořádně si Vojtu prohlédl a říká: „Pověz mi to celé od začátku.“ A tak Vojta začal vyprávět. O tom, jak ho tuhle doma při procházce napadlo, že nohy jsou vlastně osamělé. Pořád kráčí, levá, pravá, raz, dva tam, kam jim řekneme a nemají čas samy pro sebe. Vyprávěl, jak se vydal na cesty a potkával různá zvířata, ale nohy žádného z nich si spolu nehověly celý den. Moudrý pán trpělivě poslouchal a v duchu se už od začátku usmíval. „Chlapče“, začal pán, když Vojta historky o nohatém bádání dopovídal, „podívej se na svoje nohy teď.“ Vojta sklonil hlavu na své překřížené nohy. „Teď spolu přeci spokojeně odpočívají a povídají si o svých zážitcích z celého dne. A tak je to s nimi každý den. Ráno se rozejdou a jdou každá jednotlivě. Ale i když se nedotýkají, míří stejným směrem a co víc, vždycky večer mají šanci se potkat, lehnout si spolu do postele a užít si jedna druhou.“ Vojta pořád koukal na svoje nohy a začal se usmívat. Pravá klidně ležela na Levé. V tu chvíli mu to všechno došlo. „Máte pravdu“, vykřikl a prudce se zvedl, „Musím domů za maminkou!“, vypadlo z něj a rozběhl se směrem do Čech. „Tak se mějte a díky moc!“, zavolal. Ale moudrý pán už tam nestál..

Cesta do Velemic byla dlouhá, ale Vojtovi to nevadilo. Už věděl, jak to s nohami doopravdy je a těšil se, až to řekne mámě. Cestoval několik týdnů. Nejdříve si chytil si sloní taxi, pak jel vlakem, lodí a na koni. Když se blížil do jižních Čech, srdce mu poskočilo vzrušením. Už tam budu. A opravdu, za pár dní se ocitl před Velemicemi. Mrknul na starostku Kubálkovou, která na něj hleděla s otevřenou pusou. Kráčel vesnicí a všichni známí se otáčeli, i kráva Jitka od Bucharů významně zabučela, když kolem ní procházel. V tu chvíli Vojta zahlédl mámu, jak zametá dvůr. „Mamíí! Maminkoo!“, hulákal a běžel přímo k ní. Chytil ji a zatočil s ní dokola. „Vojtíšku! Tak jsi konečně tady. Ty uličníku jeden! Víš, jak jsem se o tebe bála?“ Chvíli se nadšeně objímali a pak zamířili do chalupy, aby si všechno pověděli. Vojta s nadšením líčil, co všechno zažil a jak mu nakonec jeden záhadný Afričan otevřel oči.. „A vtom jsem si řekl, že jsi tady sama a čekáš na mě. Pravá noho, maminko moje. Já jsem tvoje Levá noha, Vojta, co to zvojtil.“

Stejně tak, jako se ráno rozejdou vaše nohy, každá sama, ale stejným směrem, tak se po snídani loučí táta, máma, brácha a ségra a každý jde zažívat svoje dobrodružství. Večer se ale zase sejdou. Sednou si spolu k večeři a vyprávějí, co za celý den zažili. A jejich nohy? Lebedí si pod stolem, že jsou všechny pohromadě. Pravá a Levá mámy, táty i ty vaše.