Pohodlí

Jako bezdětná jsem nechápala, co vede kamarádku se dvěma kluky ke koupi dalších tepláků. Vždyť už jsme v sekci domácího oblečení nakupovaly tolikrát! Dneska vím, že pár let převážně v legínách, kojící podprdě nebo pyžamu změní vnímání toho, co je a není pohodlný.

Džíny? NEJSOU. Ne, že bych je nenosila, ale doma jdou okamžitě dolů. Kompromis jsou boyfriend jeans!

Podprsenka s kosticema? NENÍ. A tak i když jsem si koupila novou, hezkou, dokonce značkovou, nejčastěji nosím lambádu, kterou mám ještě od základky!

Cetky? NEJSOU. Všude to cinká, zahakuju se za kliky a svědí mě to! To už častěji nosí šperky Rozárka. Jsem ráda, když ráno nezapomenu navlíknout snubák.

Ale nejde jen o pohodlný oblečení. Určitá laxnost se vkradla i do dalších oblastí každodenního života. Kdysi mi přišlo nemožný, že si někdo nepozná svůj kartáček. Zamlada jsem si ten svůj schovávala do skříňky, protože jsem se bála, že se táta splete a vyčistí si zuby mým. O několik let později denně váhám, po kterým kartáčku sáhnout. Rozárka chtěla mít dospěláckej jako my a z toho klasickýho rodinnýho balíčku různobarevných si vybrala růžovej. Nehledě na feminismus, genderismus apod. – v páru jsem kartáčky vždycky dělila podle tradičního pohledu – modrej/zelenej – chlap, růžovej/fialovej – ženská. A teď na mě zbyl svítivě žlutej..?! Ale záleží na tom? Tuhle se na mě Tonda otočil od umyvadla s „mrožím úsměvem“ – z pusy mu trčely dva kartáčky – můj a Filipův. Aspoň má na rozdíl od Rozinky pozitivní přístup k ústní hygieně.