Plíživý strach

S příchodem druhého dítěte se u mě objevil nový strach. A drží se mě do teď.

Mám hrůzu z toho, být s nimi sama.

A je tím větší, čím víc dopředu o takové chvíli vím. Za tu dobu má šanci narůst.

Začíná špatnou náladou.

Pak přijde nervozita.

Tlak na hrudi.

Občas i klepání rukou.

Možná jde dokonce o panické ataky…

Z vlastních dětí? A proč vlastně? Vždyť co nejhoršího by se mi s nimi mohlo stát?

Dobrá otázka.

Bojím se, že budu zoufalá.

Bojím se, že budu řvát, plácat a pouštět hrůzu.

Bojím se stavu skličující nepohody, který znám z dřívějška.

Bojím se, že se zhroutím.

Paradoxně si občas přeji, aby se to stalo. (Pak by konečně přišla pomoc.)

Vím, že se najdou tací, co se budou plácat na čelo a říkat, co jsem to za mámu a že jsem si neměla pořizovat děti, když s nimi neumím být sama.

Taky si to občas říkám. A pak se sebemrskám, že se rouhám a měla bych si užívat „každodenní přítomné štěstí“.

Nakonec „samotu“ vždycky nějak přežiji. Někdy nepřijdou všechny její projevy. Občas je dokonce zábavná. A i když vím, že strach z ní je iracionální, pořád na mě někde číhá. Drží si stálou hladinku a čeká, až ho zavolám.

Drsný? Proto o tom píšu. Myslím, že některým z vás by mohlo pomoct právě tyhle řádky číst.