Mám tě ráda

Jako dítě jsem často pochybovala o tom, že mě naši mají rádi. Přicházelo to, když mi něco nechtěli koupit, nedovolili mi už déle koukat na televizi, nutili mě uklízet, okřikli mě, když jsem jim skákala do řeči, chtěli, ať chodím na kroužek, který mě už nebavil.

Jo, v tomhle vztahu evidentně chyběla láska 😀

Zní to směšně, co? Ale v dětských očích jsou to jasný důkazy. 

Vídávám na Rozárce stejný výraz, jaký jsem tehdy mívala já. Nepatřičnost, smutek, vzdor. Když vy takhle, tak já teda…! 

Začíná utíkat. Prý jí jinde bude líp a nám bez ní taky. 

Jak jí v tu chvíli vysvětlit, že ji máme bezpodmínečně rádi, ale i přes to vymezování hranic do vztahu patří. Nic není černobílé. V každém je dobro a zlo a v rámci rodiny vyhraje vždycky dobro.

Občas mě vytáčí do běla. Hlavou mi lítají nenávistná slova a bohužel už se párkrát vydrala i ven. Ale vím, že pro mě nic jako nemít ráda vlastní děti neexistuje. 

Důkazem jsou třeba přeplněné slzné kanálky v první vteřině jakéhokoliv Rozárčina vystoupení.

Musím se smát. Jsem jako moje máma 😀 Taky se dojímala na každé besídce. Přišlo mi to tehdy směšné a hlavně hrané. Jak jsem se mýlila!

Dnes už nepochybuju.

Taky tě mám ráda, mami.