Dvojí metr

Na začátku vztahu jsem se dozvěděla, že Filip nemá rád dvojí metr. Především ospravedlňování svých činů pomocí vět začínajících slovy: „Jenže to bylo něco jinýho..“ „Ale já jsem na tom jinak…“ „No, ale mně.. Když já…“ A jak samozřejmě mi to znělo – jasný, to se nedělá, tak s odstupem času musím konstatovat, že já jsem totální mistr dvojího metru!

Když mám náladu na nic, očekávám, že to pozná, pochopí, polituje mě a bude k dispozici. Rozhodně nemá nárok to zpochybňovat.

X

Když vidím, že on má divnou náladu, naštve mě to! Chci, aby mi řekl, co mu je, obratem to vyřešil a hodil se zase do pohody.

Filip nenárokuje a nevyčítá. Nečeká ode mě nic a v ideálním světě, bych taková byla i já. Jenže já jedu v systému – co stihnu já, musíš stihnout taky. A v tom se lišíme.

Středa je jeho den s dětma. Já chodím do práce a na cvičení, a on hlídá Tondu a odpoledne i Rozárku. Dělá oběd a večeři. Tentokrát jsem mu navíc dala za úkol jít do papírnictví, zaplatit platbu z internetovýho bankovnictví a uklidit složený prádlo do skříně. Plus samozřejmě pokaždý očekávám, že ustele, umyje nádobí a stráví nějakej kvalitní čas s dětma.. Je to směšný. Skoro jako bych chtěla, aby v jednom dni napravil moje chyby z těch předchozích a dělal to rodičovství „správně“ Má na to jen jeden den. A já čekám, že právě v tento den TO všechno stihne. Protože já přece taky minimálně jednou v těch zbylých čtyřech uvařím, jdu s dětmi ven a zařídím nějakou neodkladnou rodinnou administrativní záležitost. A že by měl mít zrovna den blbec si nepřipouštím.. Odpoledne jsem přišla do bytu plnýho rozházených hraček, nádobí od snídaně na lince nad neuklizenou myčkou, prádlo čekalo, kde jsem ho ráno nechala – v postýlce. Kde Tonda spal, nevím. Předpokládám, že tam, jen na tu dobu Filip prádlo přendal jinam 😀 Ale bylo uvařeno a doplatek uhrazenej.

A co? Večer jsme šli spát a ráno byl čtvrtek.

Druhý den asi abych mu, nebo sobě, dokázala, že na tom přece nic není, šla jsem s dětmi tour de zařizování a zábava. Do papírnictví, koupit zimní boty a do ZOO. Pěšky. Všichni nabalený, abychom zvládli pár hodin venku – kombinézy, nákrčníky, rukavice, čepice, boty od sněhu, kočár narvanej svačinama, barvící lízátka v rukách. Ano, absolvovali jsme všechno na seznamu. Plus jsme se stihli projet na kolotoči! Ale utratili jsme 4 000 Kč, nesčetněkrát na sebe zvýšili hlas, proklínali tenhle blbej den a nadávali na bolavý záda a nohy.

A co? Večer jsme šli spát a ráno byl pátek.

Ve vztahu nelze hledat spravedlnost. Nikdy nedocílíte 100% rovnosti. Zkrátka každej chvilku tahá pilku. A je to tak správně.