Chci říct…

Říkám věci na rovinu. Vadí mí mlžení, povrchní small talk a nemluvení. Mám kolem sebe ráda čisto a jasno. Říkám (SI) pravdu. Ale ryzí upřímnost se nenosí. Naopak. Lidé si často nasazují masky. Přemýšlím, jakou zvolit, abych zapadla a přes to v ní vynikly moje rysy.

Čím víc následuju sama sebe, tím méně vhodná jsem pro společnost a ona pro mě. Zjišťuju kolik věcí, činností a lidí zkrátka nepotřebuju. A když to přiznám, jsem rázem ta divná. Problémovej asociál. Co jí zase přelítlo přes nos. Tak já na to asi prdím. Beztak jsou masky děsivý.

Napadlo mě takový poetický přirovnání. Jestliže je pravda svěží závan vzduchu, tak..

• já spím pod širákem a volně dýchám.
• Nám čtyřem víc vyhovuje stan. A když je po ránu zaprděnej, jdeme ven.
• Moji příbuzní bydlí v rodinným domě. Dveře i okna se otvírají pravidelně, ale nikdy ne všechny najednou. Průvan by je stejně zabouchnul.
• Přátelé bydlí v paneláku. Svůj byt si řeší každý sám. Na chodbě se okna otvírají jen při úklidu.
• Kolegové sedí v kójích otevřených kanceláří. Vzduch sem proudí jen ráno, když ten nejpilnější vyvětrá.
• Společnost obývá výškový dům s klimatizací. Když se rozbije, přijedou ji opravit.