Bezpodmínečná láska

Pořád vyhlížím takovýto pohodový ráno jak z reklamy. Víkendový – zase tak naivní nejsem 😀 Táta, máma a dvě děti. Sladěný pyžama, dokonale bílý zuby. Všichni odpočatí s úsměvem na rtech dovádí v čerstvě povlečené obrovitánské manželské posteli. Bytem se line vůně opečených toastů a slaniny.

Ráno dělá den. Nutella!

Jsem rozlámaná a představovala bych si spát minimálně ještě dvakrát tolik. Obě děti už jsou vzhůru, nasáčkovali se k nám a začíná souboj o to, kdo bude blíž mámě. Přelejzají přese mě, sedí mi na krku, na břiše. Jeden mě plácne přes oko, druhý mě kopne do ledvin. Do toho na sebe štěkají, šišlají, vrčí, křičí. Po pár minutách naštvaně vstávám – únava neúnava. Zajímá někoho, co bych chtěla já?! BTW Filip je z obliga, ten může relativně v klidu ležet. I když občas schytá zásah přímo do slabin.

Pro mě jsou rána úplně nejhorší! V těsným závěsu jsou večery, následujou odpoledne a dopoledne.

Takže kdy je teda vlastně mám mít ráda?

To je právě ten paradox. Mám je ráda pořád. A děkuju za drobnosti, který mi to připomínají.

• Rozárčinu jemnou kůži na obličeji, kterou cítím, když ji večer pusinkuju na dobrou noc.
• Tondovu dokonalou malou ručičku plnou vrásčitých čárek a čmáranců od fixy.
• Rozárčin stydlivej úsměv při zamilované scéně v pohádce.
• Tondovo „Tau!“ a mávající pravačku, když odcházím do práce.